Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII

Levin se bral dlouhými kroky po silnici. Zkoumal ani ne tak své myšlenky (ještě se v nich nevyznal), jako svůj duševní stav, jaký dosud nepoznal.

Fjodorova slova účinkovala na jeho mysl jako elektrická jiskra, která najednou přetvořila a sjednotila celý roj nemohoucích, roztříštěných jednotlivých myšlenek, kterými se nikdy nepřestal zabývat. Ty myšlenky ho zaměstnávaly – aniž sám pozoroval – i ve chvíli, kdy mluvil o propachtování půdy.

Měl jakýsi nový pocit v duši a s rozkoší jej ohledával, aniž dosud věděl, co to je.

Nežít pro sebe, ale pro boha. Pro jakého boha? Může být větší nesmysl, než co řekl Fjodor? Řekl, že nemáme žít pro sebe, to jest, že nemáme žít pro to, čemu rozumíme, k čemu tíhneme, po čem toužíme, ale že máme žít pro cosi nepochopitelného, pro boha, kterého nikdo ani pochopit, ani definovat neumí. Co tedy? Nepochopil snad ta Fjodorova nesmyslná slova? A když jim porozuměl, pochyboval o jejich správnosti? Usoudil, že jsou hloupá, nejasná, nepřesná?

Nikoli, porozuměl mu, a to zrovna tak, jak to chápe on, pochopil dokonale a jasněji, než chápe cokoli v životě, a nikdy v životě o tom nepochyboval ani pochybovat nemůže. A nejen on, Levin, ale všichni, celý svět chápe jen tuto věc dokonale a jen o ní nikdo nepochybuje a všichni jsou zajedno.

Fjodor říká, že svobodník Kirillov myslí jen na své břicho. Je to pochopitelné a rozumné. My všichni jakožto myslící tvorové nemůžeme žít jinak než pro břicho. A najednou týž Fjodor prohlašuje, že žít pro břicho je špatnost, ale že musíme žít pro pravdu, pro pánaboha, a Levin mu z pouhého náznaku rozumí! A on i milióny lidí, kteří žili před staletími, i ti, kteří žijí dnes, sedláci, chudí duchem i mudrci, kteří o tom přemýšleli a psali, kteří svým nesrozumitelným jazykem říkají totéž – všichni se shodují v té jediné věci: pro co mají žít a co je správné. On i všichni ostatní lidé znají jen jedinou jistou, nespornou a jasnou pravdu, která nemůže být vyložena rozumově, neboť je mimo rozum, nemá příčiny a nemůže mít následky.

Má-li dobro příčinu, už to není dobro; má-li následek, totiž odměnu, také už není dobrem. Dobro je tudíž mimo řetěz příčin a následků.

A Levin je znal a znali je všichni.

A přitom hledal zázraky, litoval, že nespatřil zázrak, který by ho přesvědčil. A teď má zázrak před sebou, zázrak jedině možný, který neustále trvá, ze všech stran ho obklopuje, a on ho nepozoroval!

Může být větší zázrak, nežli je toto?

Skutečně nalezl rozluštění všeho, opravdu je teď konec jeho trápení? Tak přemýšlel Levin, když kráčel po prašné silnici, nedbal vedra ani únavy, cítil jen úlevu po dlouhém utrpení. Ten pocit byl tak radostný, že se mu zdál neuvěřitelný. Levin se zalykal vzrušením, a protože už nebyl schopen jít dál, zašel z cesty do lesa a posadil se do neposečené trávy ve stínu osik. Sundal si klobouk ze zpocené hlavy a lehl si opřen o loket do svěží, lopuchovité lesní trávy.

Ano, musím se vzpamatovat a všecko si promyslit, říkal si, když se díval na (...)

(......)