Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV

Levin se díval před sebe a viděl stádo, potom uviděl svůj vozík tažený Vraníkem a kočího, který dojel ke stádu a mluvil s pastýřem; potom uslyšel už docela zblízka rachot kol a frkání vypaseného koně; ale byl tak zabrán do svých myšlenek, že ani neuvažoval, proč vlastně kočí za ním jede.

Vzpomněl si teprve, když kočí dojel až k němu a zavolal na něho: „Posílá mě paní. Přijel pan bratr a ještě nějaký pán.“

Levin nasedl do vozíku a chopil se opratí.

Nemohl dlouho přijít k sobě, jako by procitl ze sna. Díval se na vypaseného koně se zpěněnými stehny a šíjí, kde ho dřely opratě, díval se na kočího Ivana sedícího vedle něho a vzpomínal si, že bratra očekával, že už asi má žena o něho strach, protože se tak dlouho nevrací, a snažil se uhádnout, jaký host přijel s bratrem. Bratr a žena i neznámý host se mu teď jevili jinak než dřív. Zdálo se mu, že teď bude mít ke všem lidem už docela jiný vztah.

Mezi ním a bratrem už nesmí panovat chlad, jaký byl mezi nimi vždy, už se nebudou přít. Nebude se hádat s Kitty. K hostu, aťsi je to kdokoli, se bude chovat vlídně a mile. K služebnictvu, k Ivanovi také – všecko musí být jiné.

Levin ztuha držel na oprati pěkného koně, který netrpělivě frkal a měl chuť se rozběhnout. Ohlížel se na Ivana a ten si pořád uhlazoval košili, protože nevěděl kam s rukama, když teď seděl nečinně. Levin hledal záminku k rozhovoru, chtěl říci, že Ivan neměl tolik utahovat hřbetní popruh, jenže to by znělo jako výtka, kdežto Levin si přál srdečný rozhovor. Ale nic jiného ho nenapadlo.

„Račte to vzít trochu doleva, tady je pařez,“ řekl kočí a zatahal za oprať, kterou Levin držel.

„Prosím tě, nech toho a nepoučuj mě!“ rozzlobil se Levin, že kočí se mu plete do řízení koně. Měl zlost jako v takových případech vždy a hned nato si k své lítosti uvědomil, jak mylná byla jeho domněnka, že by ho duševní stav mohl rázem změnit ve styku se skutečností.

Asi čtvrt versty před domovem Levin spatřil, jak mu běží naproti Gríša a Táňa.

„Strýčku Kosťo! Jde sem maminka a dědeček a Sergej Ivanovič a ještě nějaký pán,“ volaly a už lezly na vozík.

„Ale kdopak?“

„Jde z něho strach! A takhle dělá rukama,“ řekla Táňa, vstala ve vozíku a napodobila Katavasova.

„A je starý, nebo mladý?“ se smíchem se ptal Levin, jemuž Tánina gestikulace kohosi připomínala.

Ach, jen aby to nebyl někdo nepříjemný, pomyslil si.

Jakmile Levin vjel do zatáčky a spatřil společnost, která mu šla naproti, rázem poznal Katavasova ve slaměném klobouku. Rozháněl se v chůzi rukama přesně tak, jak ho předváděla Táňa.

Katavasov velice rád mluvil o filozofii, ačkoli o ní měl jakous takous představu od přírodovědců, kteří se filozofií nikdy nezabývali. A Levin se s ním v Moskvě poslední dobu často přel.

Když ho teď poznal, nejdříve si vzpomněl na jednu takovou debatu, o níž se Katavasov patrně domníval, že ji vyhrál.

Ne, hádat se a lehkomyslně vykládat své názory nebudu ani zanic, pomyslil si Levin.

Když vystoupil a přivítal se s bratrem (...)

(......)