Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII

Michajlov prodal Vronskému svůj obrázek a uvolil se malovat Anninu podobiznu. V určený den přišel a dal se do práce.

Po pátém sezení vzbudil portrét všeobecný úžas, zejména ve Vronském, a to nejen výstižnou podobou, ale i zvláštní krásou. Bylo s podivem, jak Michajlov dokázal tuto její zvláštní krásu objevit. Člověk ji musí znát a milovat, jako ji miluji já, aby vystihl její nejhezčí, nejvlastnější výraz, myslil si Vronskij, ačkoli její nejhezčí, nejvlastnější výraz poznal až z této podobizny. Ale byl to výraz tak pravdivý, že se jemu i ostatním zdálo, že jej znají už dávno.

„Já s tím tak dlouho zápolím a nic jsem nedokázal,“ říkal Vronskij o své práci, „ale on se jenom podíval a už to měl. Tady je vidět, co dělá technika.“

„To všecko přijde,“ těšil ho Goleniščev, podle jehož názoru měl Vronskij jak talent, tak především vzdělání, které umožňuje vyšší smysl pro umění. Goleniščevovo přesvědčení o talentu Vronského bylo posilováno také tím, že od něho vyžadoval porozumění i chválu pro své studie a myšlenky, přičemž cítil, že chvála i povzbuzení mají být vzájemné.

Na návštěvě u cizích lidí a zejména v paláci u Vronského byl Michajlov docela jiný člověk než doma v ateliéru. Byl nevraživě uctivý, jako by se bál sblížení s lidmi, kterých si nevážil. Tituloval Vronského „Vaše Milosti“, a přestože ho Anna i Vronskij zvali, nikdy u nich nezůstal na oběd a chodil k nim, jen když měl malovat. Anna ho vyznamenávala svou přízní a byla mu vděčná za svou podobiznu. Vronskij s ním jednal víc než uctivě a patrně by ho zajímal malířův úsudek o jeho obraze. Goleniščev nepromeškal žádnou příležitost, kdy mohl Michajlovovi vštěpovat správné názory na umění. Ale Michajlov zůstal ke všem stejně chladný. Anna mu viděla na očích, že se na ni rád dívá. Ale rozhovoru s ní se vyhýbal. K řečem Vronského o jeho malířských pokusech vytrvale mlčel, stejně vytrvale mlčel, když mu byl ukázán obraz od Vronského, zatímco Goleniščevovy řeči zřejmě těžce snášel a raději se s ním nehádal.

Vcelku se jim Michajlov pro své upjaté a nepříjemné, skoro nepřátelské chování velmi znelíbil, když ho poznali blíž. A byli rádi, když sezení skončila, když jim zůstal nádherný portrét a Michajlov k nim přestal docházet.

Goleniščev první vyslovil nahlas, co si myslili všichni – že totiž Michajlov prostě Vronskému závidí.

„Dejme tomu, že nezávidí, jelikož má talent. Ale zlobí ho, že člověk mající blízko k panovnickému domu a bohatý, ke všemu hrabě (vždyť tohle všecko oni nenávidí), bez zvláštní námahy dělá totéž, ne-li něco lepšího než on, ačkoli on tomu věnoval celý život. Hlavní věc je vzdělání a to mu chybí.“

Vronskij Michajlova hájil, ale v skrytu duše tomu věřil, poněvadž podle jeho představ mu člověk z jiných, nižších vrstev musel závidět.

Annina podobizna, malovaná podle skutečnosti jak jím, tak Michajlovem, by byla (...)

(......)