Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV

Když Alexej Alexandrovič vstoupil do malého, útulného salónku hraběnky Lydie Ivanovny, plného starožitného porcelánu a podobizen, paní domu tu ještě nebyla. Převlékala se.

Na kulatém stole byl prostřen ubrus a stála na něm čínská čajová souprava a stříbrná konvice s lihovým vařičem. Alexej Alexandrovič přelétl roztržitým pohledem nesčetné známé podobizny zdobící salónek, sedl si ke stolu a rozevřel evangelium, které tu leželo. Vyrušil ho šelest hraběnčiných hedvábných šatů.

„Tak, teď si hezky v klidu sedneme,“ řekla hraběnka Lydie Ivanovna a s rozechvělým úsměvem se kvapně prodírala mezi stolem a pohovkou, „a popovídáme si při našem čaji.“

Po několika úvodních slovech hraběnka těžce oddychujíc s uzarděním podala Alexejovi Alexandroviči psaní, které jí bylo doručeno.

Když si je přečetl, dlouho mlčel.

„Nemyslím, že bych měl právo jí odříci,“ namítl nesměle a pozvedl zrak.

„Příteli! Vy na nikom nevidíte nic špatného!“

„Naopak, shledávám, že všecko je špatnost. Ale bylo by to spravedlivé?“

Bylo na něm vidět, jak tápe v nejistotě, jak hledá radu a pomocnou ruku ve věci, které nerozumí.

„Ne,“ přerušila ho hraběnka. „Všecko má své meze. Chápala bych nemravnost,“ pravila ne zcela upřímně, neboť nikdy nemohla pochopit, co vede ženy k nemravnosti, „ale nechápu krutost, a vůči komu? Vůči vám! Jak se může zdržovat ve městě, v kterém bydlíte vy? Ne, člověk se věru musí učit celý život. A já se učím poznávat vaši mravní výši a její nízkost.“

„Ale kdo po ní hodí kamenem?“ ozval se Alexej Alexandrovič, zřejmě spokojen ve své roli. „Vše jsem odpustil, a tudíž ji nesmím připravit o to, co jí diktuje láska, láska k synovi…“

„Ale je to láska, příteli? Myslí to upřímně? Řekněme, že jste odpustil, že odpouštíte… Ale máme právo působit na duši toho andílka? Pokládá ji za nebožku. Modlí se za ni a prosí Pánaboha, aby jí odpustil hříchy… A tak je to lepší. Co by si teď myslil?“

„Na to jsem nepomyslil,“ řekl Alexej Alexandrovič. Patrně souhlasil.

Hraběnka Lydie Ivanovna si zastřela tvář a odmlčela se. Modlila se.

„Ptáte-li se mě na radu,“ začala, když se pomodlila a odhalila tvář, „tedy vám radím, abyste to nedělal. Nevidím snad, jak trpíte, jak to zjitřilo vaše rány? Dejme tomu, že jako vždycky zapomínáte na sebe. Ale k čemu to může vést? Vy budete znova trpět, dítě se má trápit? Jestliže v ní zbylo aspoň trochu lidskosti, sama si to nesmí přát. Ne, říkám vám bez váhání, že vám to neradím, a jestli mi dovolíte, napíšu jí.“

Nakonec Alexej Alexandrovič svolil a hraběnka Lydie Ivanovna napsala francouzský dopis.

„Milostivá paní,

vzpomínka na Vás by mohla u Vašeho syna vést k otázkám, na které nelze odpovědět, aniž by dětská duše (...)

(......)