Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI

„Tak co, Kapitonyči?“ řekl Serjoža, když se den před svými narozeninami vrátil zčervenalý a veselý z procházky a podával svůj nabíraný kabátek velikánskému starému vrátnému, který se na malého človíčka shovívavě usmíval. „Byl tu dnes ten obvázaný úředník? Přijal ho tatínek?“

„Ano. Jak odešel pan přednosta, hned jsem ho ohlásil,“ řekl vrátný a vesele mrkl na Serjožu. „Račte prosím, sundám vám kabátek.“

„Serjožo!“ ozval se slovanský vychovatel, který se zastavil ve dveřích, vedoucích do vnitřních pokojů. „Svlékněte se sám.“

Ale Serjoža, ačkoli slyšel vychovatelův slabý hlas, nedbal napomenutí. Držel se vrátného za opasek a díval se mu do očí.

„A udělal mu tatínek, co po něm chtěl?“

Vrátný přikývl.

Obvázaný úředník, který byl už sedmkrát za Alexejem Alexandrovičem s jakousi žádostí, zajímal jak Serjožu, tak vrátného. Serjoža ho jednou zahlédl v předsíni a slyšel, jak dojemně prosí vrátného, aby ho ohlásil. Říkal, že umře i s dětmi hlady.

Když Serjoža potkal úředníka v předsíni podruhé, začal se o něho zajímat.

„A měl radost?“ vyptával se.

„Bodejť ne! Divže neskákal, když odcházel.“

„A nepřinesli něco?“ po chvilce mlčení se ptal Serjoža.

„Víte, mladý pane,“ řekl vrátný šeptem, potřásaje hlavou, „je tu něco od paní hraběnky.“

Serjoža rázem pochopil, že vrátný mluví o dárku od hraběnky Lydie Ivanovny, který mu poslala k narozeninám.

„Co to povídáš? A kde?“

„Korněj to odnesl k panu otci. Jistě to bude něco hezkého!“

„Jak je to velké? Asi takhle?“

„Kapánek větší, ale bude to pěkná věc.“

„Není to knížka?“

„Ba ne, spíš něco na hraní. Už běžte, Vasilij Lukič vás volá,“ řekl vrátný, když zaslechl, jak se blíží vychovatelovy kroky. Jemně odstranil ze svého opasku ručku, vězící v rukavici jen dopola stažené, zamrkal na Serjožu a pokynem hlavy ukázal na Lukiče.

„Už jdu, Vasiliji Lukiči!“ odpověděl Serjoža s veselým, láskyplným úsměvem, kterým vždy odzbrojil svědomitého Vasilije Lukiče.

Serjoža měl tak veselou náladu, odevšad se na něho usmívalo tolik štěstí, že se musel svému příteli vrátnému svěřit také s radostnou událostí v rodině, o které se dověděl na procházce v Letním sadu od neteře hraběnky Lydie Ivanovny. Ta radost mu připadala zvlášť důležitá, poněvadž současně potkala radost i úředníka, zatímco on sám se těšil, že dostane hračky. Serjožovi se zdálo, že je dnes takový den, kdy všichni musí mít radost a být veselí.

„Víš, že tatínek dostal Alexandra Něvského?“

„Jakpak ne! Už tu byli gratulanti.“

„A má radost?“

„Kdopak by neměl radost z carovy přízně! Však si to pan otec jistě zasloužil,“ řekl vrátný přísně a vážně.

Serjoža se zamyslil a pozorně hleděl vrátnému do obličeje, který znal do nejmenších podrobností, zvláště vyčnělou bradu mezi šedivými licousy, kterou neviděl nikdo kromě Serjoži, protože se na něho vždycky díval zdola.

„No, a co tvoje dcera, už za tebou dlouho nebyla?“

Dcera vrátného byla baletka.

„Kdypak by chodila ve všední den po návštěvách? Ony taky mají svoje (...)

(......)