Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII

Po hodině mluvnice následovala hodina s otcem. Než otec přišel, sedl si Serjoža ke stolu, hrál si s nožíkem a přemýšlel. Oblíbeným Serjožovým zaměstnáním bylo hledat při procházkách matku. Nevěřil ve smrt vůbec a zvláště ne v její smrt, ačkoli mu to Lydie Ivanovna řekla a otec to potvrdil, takže i potom, co mu bylo řečeno, že matka zemřela, vždycky po ní při procházkách pátral. Každá statnější, půvabná paní s tmavými vlasy byla jeho matka. Kdykoli spatřil takovou dámu, zaplavila mu srdce taková něha, až se zalykal a do očí se mu draly slzy. A užuž čekal, že dáma přijde k němu a odhrne si závoj. Uvidí jí do obličeje, dáma se usměje, obejme ho, Serjoža ucítí její vůni, ucítí její něžnou ruku a rozpláče se štěstím, jako když si jí jednou večer lehl k nohám, ona ho lechtala a on se smál a kousal ji do bílé ruky plné prstenů. Když se pak od chůvy náhodou dověděl, že matka nezemřela, a otec a Lydie Ivanovna mu vysvětlili, že zemřela pro něho, poněvadž není hodná (tomu už teprve nemohl věřit, protože ji měl rád), stejně po ní pátral a čekal na ni. Dnes byla v Letním sadu jedna dáma ve fialovém závoji, kterou se zatajeným dechem sledoval, když se blížila po pěšince k nim. Doufal, že je to ona. Dáma nedošla až k nim a někam zmizela. Dnes pociťoval Serjoža prudší nával lásky než kdy jindy, a jak teď čekal na otce, díval se rozzářenýma očima před sebe a myslil na ni, až v zasnění pořezal nožíkem celý okraj stolu.

„Tatínek už jde!“ vyrušil ho Vasilij Lukič ze zadumání.

Serjoža vyskočil, šel otci políbit ruku a pozorně se na něho zadíval, jestli najde v jeho tváři známky radosti nad Alexandrem Něvským.

„Jak ses měl na procházce?“ prohodil Karenin, sedl si do svého křesla, přitáhl si knihu Starého zákona a otevřel ji. Přestože Serjožovi častokrát vštěpoval, že každý křesťan má důkladně znát biblickou dějepravu, sám při Starém zákonu zhusta nahlížel do knihy a Serjožovi to neušlo.

„Dobře, tatínku, bylo tam moc veselo,“ řekl Serjoža. Posadil se bokem na židli a houpal se na ní, což měl zakázáno. „Potkal jsem tam Naděnku (Naděnka byla neteř Lydie Ivanovny a byla u ní na vychování). Říkala, že jste dostal novou hvězdičku. Máte radost, tatínku?“

„Za prvé se nehoupej, prosím tě,“ řekl Alexej Alexandrovič. „A za druhé nejde o vyznamenání, ale o vykonanou práci. A přál bych si, abys to pochopil. Kdybys pracoval, učil se proto, abys dostal odměnu, bude ti práce připadat těžká. Ale když člověk pracuje (Alexej Alexandrovič vzpomínal, jak se dnes dopoledne posiloval vědomím povinnosti při nudné práci, záležející v podepsání sto osmnácti listin) s láskou, bude ti sama práce odměnou.“

Serjožovy oči zářící něhou pohasly a sklopily se pod otcovým pohledem. Byl to onen dávno známý tón, kterým s ním otec vždy jednal, a Serjoža se mu už dovedl obratně přizpůsobit. Otec s ním vždy mluvil – tak to Serjoža cítil –, jako by oslovoval nějakého pomyslného chlapce, jednoho z těch, o jakých se vypráví v knížkách, ale docela jiného než Serjoža. (...)

(......)