Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Kitty byla zvlášť ráda, že se jí naskytla příležitost být s mužem o samotě. Všimla si, jak mu po tváři, v níž se vše tak živě odráželo, přeběhl mráček nevole ve chvíli, kdy vešel na terasu a zeptal se, o čem mluvily, ale nedostal odpověď.

Když se vydali pěšky napřed a zmizeli ostatním z dohledu na ujeté prašné cestě, poseté žitnými klasy a zrním, opřela se Kitty pevněji o jeho rameno a přitiskla je k sobě. Levin už zapomněl na chvilkový nelibý dojem a nyní, kdy ho myšlenka na její těhotenství neopouštěla ani na chvilku, prožíval dosud neznámou, radostnou, od smyslnosti zcela oproštěnou rozkoš z důvěrného vztahu k milované ženě. Nemuseli ani mluvit, avšak přál si slyšet tón jejího hlasu, nyní v těhotenství změněný stejně jako pohled. V hlase i v pohledu byla něha a vážnost, jak tomu bývá u lidí, kteří jsou trvale soustředěni jen a jen na milovanou práci.

„Neunavuje tě to? Opři se víc,“ řekl.

„Ne, jsem moc ráda, že můžeme být spolu chvíli sami. A musím se přiznat, i když mi je mezi nimi dobře, přece je mi líto našich zimních večerů ve dvou.“

„Bylo to hezké, ale tohle je ještě lepší. Oba jsme lepší,“ řekl a přitiskl její paži k sobě.

„Víš, o čem jsme mluvily, než jsi přišel?“

„O zaváření?“

„Ano, o zaváření taky. A pak ještě o tom, jak se dělá nabídka k sňatku.“

„Ale!“ řekl Levin. Vnímal spíš barvu jejího hlasu než slova, protože ustavičně myslil na cestu, která teď vedla lesem, a vyhýbal se místům, kde by Kitty mohla špatně šlápnout.

„A o Sergeji Ivanoviči a o Váreňce. Nic jsi nepozoroval? Moc bych tomu přála,“ pokračovala. „Co si o tom myslíš?“

„Nevím, co si mám myslit,“ s úsměvem odpověděl Levin. „Sergej mi po téhle stránce připadá hodně zvláštní. Přece jsem ti vyprávěl…“

„Ano, jak byl zamilován do děvčete a to mu umřelo…“

„Stalo se to, když jsem byl ještě dítě. Vím o tom jen z doslechu. Pamatuju ho, jaký byl tenkrát. Byl úžasně milý. Ale od té doby pozoruju, jak se chová k ženám. Je dvorný, některé se mu líbí, ale člověk přitom cítí, že v nich vidí prostě lidi, a nikoliv ženy.“

„Jistě, ale teď s Váreňkou… Snad by z toho mohlo něco být…“

„Možná… Ale to bys ho musela znát. Je to zvláštní, podivuhodný člověk. Žije jen duševně. Je příliš člověk a vznešená duše.“

„Cože? Copak by ho to ponížilo?“

„To ne, ale je už tak zvyklý výhradně na život duševní, že se neumí smířit se skutečností, a Váreňka je přece jen skutečnost.“

Levin si teď už zvykl směle vyjadřovat své myšlenky, aniž se je namáhal odívat do přesných slov. Věděl, že v důvěrných chvílích, jako byla tato, žena pochopí z pouhého náznaku, co jí chce říci. A skutečně mu porozuměla.

„Dobře, jenže to není taková skutečnost jako třeba u mě. Chápu, že mě by si nikdy nezamiloval. Ona je veskrze duchovní typ…“

„To zas ne, on tě má tak rád a mě to vždycky tolik těší, že lidé mně blízcí tě mají rádi…“

„Jistě, je ke mně hodný, ale…“

„Ale není to takové, jako jste se měli rádi… s nebožtíkem Nikolenkou,“ dopověděl Levin. „Proč to neříci?“ dodal. (...)

(......)