Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Váreňka ve svém bílém šátku na černých vlasech, obklopena dětmi, kterým se dobromyslně a vesele věnovala, a patrně rozechvělá vyhlídkou, že muž, který se jí líbí, se možná vyjádří, byla velice půvabná. Sergej Ivanovič chodil vedle ní a stále ji se zalíbením pozoroval. Při pohledu na ni vzpomínal na všecky ty milé řeči, které od ní slyšel, na všecko, co o ní věděl hezkého, a stále víc a víc si uvědomoval, že k ní chová docela zvláštní cit, jaký poznal dávno a dávno a jen jednou, v raném mládí. Radostný pocit, že je jí nablízku, stále vzrůstal. A když jí pak dával do košíku obrovského kozáka na tenké nožičce a s ohnutým okrajem, pohlédl jí do očí, zpozoroval, jak jí obličej polila červeň radostného i bázlivého rozechvění, také upadl do rozpaků a mlčky se na ni usmál až příliš výmluvně.

Když je tomu tak, řekl si, musím se rozmyslit a rozhodnout se a nepoddávat se chvilkovému opojení jako nějaký hošík.

„Půjdu teď hledat houby samostatně, takhle není můj přínos znát,“ prohlásil a z okraje lesa, kde chodili hedvábnou nízkou trávou mezi řídkými starými břízami, se vydal sám dál do lesa, kde se mezi bílými březovými kmeny šedaly kmeny osik a tměly se lískové keře. Sergej Ivanovič ušel asi čtyřicet kroků a zašel za keř brslenu, který byl v plném květu, obsypaný růžově červenými jehnědami. Zůstal stát s jistotou, že ho nikdo neuvidí. Kolem dokola bylo naprosté ticho. Jen v korunách bříz, pod kterými stál, jako včelí roj neúnavně bzučely mouchy a občas sem dolehly hlasy dětí. Vtom zazněl poblíž na kraji lesa Váreňčin hluboký alt, volající Gríšu, a Sergejovi Ivanoviči se ve tváři rozhostil radostný úsměv. Jakmile si jej uvědomil, nespokojeně nad sebou zavrtěl hlavou, vyndal si doutník a chtěl si zapálit. Dlouho nemohl rozškrtnout sirku o kmen břízy. Jemná blána bílé kůry se lepila na fosfor a sirka zhasínala. Konečně jedna chytla a vonný dým z doutníku jako široký vlnící se háv se vinul kupředu i nahoru nad keř pod převislé větve břízy. Sergej Ivanovič pomalu vykročil, sledoval zrakem pruh kouře a rozjímal o svém duševním stavu.

„A proč ne?“ přemýšlel. „Kdyby to bylo pouhé chvilkové vzplanutí anebo vášeň, kdybych pociťoval jen náklonnost, vzájemnou náklonnost (mohu říci, že vzájemnou), ale přitom bych si uvědomoval, že je příkrém rozporu s celým mým životním stylem, kdybych cítil, že podlehnout té náklonnosti znamená zradit své poslání a svou povinnost… ale nic takového tu není. Jedinou námitku bych mohl vznést – že totiž, když jsem ztratil Marii, řekl jsem si, že zůstanu věrný její památce. Jen to mluví proti mému citu… To je závažné,“ říkal si Sergej Ivanovič, ale zároveň cítil, že pro něho osobně nemůže být na té okolnosti nic závažného, ledaže to narušuje v očích jiných lidí poetickou roli, v které vystupuje. Ale kromě toho, i kdyby hledal sebevíc, nenajde nic, co by se dalo uvést proti jeho citu. Kdyby volil jen rozumem, nemohl by najít nic lepšího.

I když si usilovně vybavoval v paměti ženy (...)

(......)