Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

„Varvaro Andrejevno, když jsem byl ještě hodně mladý, vytvořil jsem si ideál ženy, do které se zamiluji a kterou pln štěstí učiním svou ženou. Prožil jsem dlouhý život a teď poprvé jsem ve vás potkal, co jsem hledal. Miluji vás a žádám vás o ruku.“

Sergej Ivanovič si to říkal ve chvíli, když už byl deset kroků od Váreňky. Klečela na zemi, a chráníc houbu před Gríšou, volala na malou Mášu.

„Sem, sem! Těch tu je, a samé maličké!“ volala svým milým hlubokým hlasem.

Když viděla přicházet Sergeje Ivanoviče, nevstala ani nezměnila pozici, ale všecko mu říkalo, že tuší jeho blízkost a těší se z ní.

„Našel jste něco?“ zeptala se a otočila se k němu hezkou, jemně usměvavou tváří pod bílým šátkem.

„Vůbec nic,“ řekl Sergej Ivanovič. „A vy?“

Neodpovídala mu, zaujata dětmi, které se kolem ní nahrnuly.

„Ještě tady pod tou větví,“ ukázala maličké Máše drobnou syrovinku, jejíž pružný růžový klobouček byl propíchnutý suchým stéblem, zpod kterého se prodírala. Váreňka vstala, když Máša rozlomila syrovinku na dvě bílé půlky a zdvihla ji. „To mi připomíná dětství,“ dodala, poodešla od dětí a připojila se k Sergejovi Ivanoviči.

Několik kroků ušli mlčky. Váreňka viděla, že Sergej Ivanovič chce něco říci. Tušila, co to je, a trnula radostným vzrušením i bázní. Odešli tak daleko, že by je už nikdo nemohl slyšet, ale Sergej Ivanovič dosud nepromluvil. Váreňka raději mlčela. Po takové odmlce by se dalo snadněji říci, co říci chtěli, než kdyby se bavili o houbách. Ale proti své vůli Váreňka jaksi neúmyslně řekla:

„Tak jste nic nenašel? Uprostřed lesa je jich vlastně vždycky méně.“

Sergej Ivanovič vzdychl a neodpovídal. Mrzelo ho, že začala o houbách. Byl by ji rád vrátil k jejím dřívějším slovům, když se zmínila o dětství. Ale mlčel a za chvíli takřka proti své vůli navázal na její slova poslední.

„Jenom jsem slyšel, že hříbky rostou většinou na kraji lesa, ačkoli nerozeznám hřib od jiné houby.“

Uběhlo ještě několik minut, ještě víc se vzdálili od dětí a byli docela sami. Váreňce tak bušilo srdce, že slyšela jeho tlukot a cítila, jak rudne, bledne a opět rudne.

Stát se ženou takového muže jako Koznyšov, to se jí po životě u paní Stahlové jevilo vrcholem štěstí. Kromě toho si byla téměř jista, že je do něho zamilovaná. A teď se to mělo rozhodnout. Na Váreňku padl strach. Strach, že se vysloví. I strach, že se nevysloví.

Teď, anebo nikdy muselo (...)

(......)