Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Levin se vrátil domů, teprve když pro něho vzkázali k večeři. Na schodech stála Kitty s Agafjou a radily se, jaká vína mají k večeři podávat.

„Ale k čemu ten povyk? Dáte, co obyčejně pijeme.“

„Ne, Stiva to nepije… Kosťo, počkej, co je s tebou?“ začala Kitty a spěchala za ním, ale nepočkal na ni, dlouhými kroky jí nelítostně unikl do jídelny a ihned se účastnil živé konverzace, kterou tam udržoval Váseňka Veslovskij a Stěpan Arkaďjič.

„Tak si zítra vyjedem na hon?“ pravil Stěpan Arkaďjič.

„Pojeďme, prosím,“ řekl Veslovskij, přesedl si bokem na druhou židli a přehodil si tlustou nohu přes druhou.

„Velice rád, pojedeme. Už jste byl letos na honu?“ tázal se Levin Veslovského a pozorně se mu díval na nohu, ale přitom mluvil s líčenou roztomilostí, kterou u něho Kitty tak dobře znala a která mu tak málo slušela. „Na sluky nevím, jestli přijdeme, ale bekasin^[16] je hodně. Jenom musíme časně vyjet. Neunaví vás to? Nejsi unavený, Stivo?“

„Já a unavený? Jakživ jsem nebyl unavený. Víte co, nepůjdem celou noc spát! Půjdeme ven.“

„Vážně, budeme vzhůru! Výborně!“ souhlasil Veslovskij.

„O tom není pochyb, že můžeš být vzhůru a nenechat spát ostatní,“ obrátila se k muži Dolly s nenápadnou ironií, jak s ním teď jednala skoro vždy. „Ale já bych řekla, že už je nejvyšší čas… Půjdu, nebudu večeřet.“

„Ne, poseď ještě, Dollinko,“ řekl Stěpan Arkaďjič a šel k ní na druhou stranu velkého stolu, u kterého večeřeli. „Ještě ti musím povědět spoustu věcí.“

„Jistě to nebude stát za řeč.“

„Jestlipak víš, že Veslovskij byl u Anny? A zase k nim pojede. Vždyť oni bydlí sotva nějakých sedmdesát verst od vás. Já se k nim určitě taky podívám. Veslovskij, pojď sem!“

Váseňka přešel k dámám a posadil se vedle Kitty.

„Ach, povídejte, prosím, vy jste byl u ní? Jak se jí daří?“ obrátila se k němu Darja Alexandrovna.

Levin zůstal na druhém konci stolu, a třebaže dál hovořil s kněžnou a Váreňkou, neušlo mu, že Stěpan Arkaďjič, Dolly, Kitty a Veslovskij zapředli živý a tajemný rozhovor. Nejenže vedli tajemné řeči, ale Levin ke všemu viděl ve tváři své ženy výraz opravdového citu, když jí Váseňka cosi živě vykládal, a ona se mu dívala do hezkého obličeje a mohla na něm oči nechat.

„Mají to tam moc hezké,“ vyprávěl Váseňka o Vronském a o Anně. „Netroufám si to ovšem posuzovat, ale člověk si u nich připadá jako v rodině.“

„A jaké mají plány?“

„Na zimu chtějí tuším jet do Moskvy.“

„To by bylo krásné, kdybychom se u nich všichni sešli! Kdy pojedeš?“ zeptal se Stěpan Arkaďjič Váseňky.

„Budu u nich přes červenec.“

„A ty bys jela?“ obrátil se Stěpan Arkaďjič k ženě.

„Už dávno jsem chtěla a rozhodně pojedu,“ řekla Dolly. „Je mi jí líto, a znám ji. Je to skvělá žena. Pojedu sama, až ty odjedeš, takže nebudu nikomu na obtíž. A bez tebe tam budu dokonce radši.“

„Výborně,“ řekl Stěpan Arkaďjič. „A co ty, Kitty?“

„Já? Co bych tam dělala?“ řekla Kitty celá rudá a ohlédla se po muži.

„Znáte se s Annou Arkaďjevnou?“ otázal se jí (...)

(......)