Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

„Tak jakou máme maršrutu? Popiš nám to podrobně,“ řekl Oblonskij.

„Mám takovýhle plán: teď jedeme na Gvozděvo. Po této straně je bažina, kde se zdržují sluky, a za Gvozděvem se táhnou nádherné bažiny, kde jsou bekasiny a vyskytují se tam i sluky. Teď je horko a kvečeru – je to dvacet verst – dojedeme a uděláme si večerní hon. Přespíme, a zítra už půjdem do velkých bažin.“

„A cestou by nebylo nic?“

„Bylo. Ale to bychom se zdrželi a je horko. Jsou tu skvělá dvě místečka, ale sotva tam něco bude.“

Levin měl sám chuť se tam podívat, ale bylo to blízko domova a mohl ta místa kdykoli projít, a pak to bylo malé honbiště – tři lidé by neměli kde střílet. A proto si trošku zalhal, když říkal, že tam sotva něco bude. Když dojeli k malé bažině, chtěl Levin jet dál, ale zkušené lovecké oko Stěpana Arkaďjiče ihned postřehlo vyschlou bažinku, viditelnou z cesty.

„Nepůjdem tam?“ řekl a ukázal na bažinku.

„Levine, prosím vás! To bude ohromné!“ žadonil Váseňka Veslovskij a Levinovi nezbylo než svolit.

Jakmile zastavili, už se psi rozběhli o závod k bažině.

„Kraku! Lasko!“

Psi se vrátili.

„Ve třech bychom si překáželi. Zůstanu tady,“ řekl Levin. Doufal, že přijdou leda na čejky, které psi vyplašili. Houpavě poletovaly a žalostně pískaly.

„Ale ne, Levine, pojďte taky, půjdem společně!“ vybízel ho Veslovskij.

„Vážně, budem si překážet. Lasko, dolů! Lasko! Přece snad nepotřebujete druhého psa?“

Levin zůstal u bryčky a závistivě se díval na myslivce. Ti prošli celou bažinku. Kromě slípky a čejek, z nichž jednu střelil Váseňka, tam nic nebylo.

„Aspoň nemůžete říct, že jsem vám nepřál,“ řekl Levin. „Škoda času.“

„Ne, stejně je to veselé. Viděl jste?“ řekl Váseňka Veslovskij a s puškou a s čejkou v ruce nemotorně lezl na vůz. „Báječně jsem ji střelil, viďte? No, a kdy už to bude opravdu stát za to?“

Vtom sebou koně trhli, Levin se udeřil hlavou o hlaveň něčí pušky a třeskla rána. Rána vlastně vyšla předtím, ale tak se Levinovi zdálo. Váseňka Veslovskij totiž, když spouštěl kohoutek, stiskl spoušť a přidržoval druhý kohoutek. Náboj vletěl do země, aniž komu ublížil. Stěpan Arkaďjič zakroutil hlavou a vyčítavě se na Veslovského usmál. Avšak Levin neměl dost odvahy, aby ho pokáral. Za prvé by každá výčitka budila dojem, že byla vyvolána přestálým nebezpečím a boulí, která mu naskočila na čele. A za druhé byl Veslovskij nejdřív tak naivně zarmoucen a pak se tak dobrácky a nakažlivě smál celému tomu poplachu, že ani Levin se neubránil smíchu.

Když dojeli k druhé bažině, která byla dosti velká a vyžádala by si hodně času, přemlouval je Levin, aby nevystupovali. Ale Veslovskij ho zase uprosil. Poněvadž bažina byla úzká, Levin jako dobrý hostitel zase zůstal u povozů.

Sotva přišli, Krak je hned vedl k hrbolkům na bažině. Váseňka Veslovskij se za psem rozběhl první. A než tam došel Stěpan Arkaďjič, už vytáhla sluka. Veslovskij ji chybil a sluka se snesla na neposečenou louku. Tato sluka byla ponechána Veslovskému. Krak ji (...)

(......)