Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII

Kočí zastavil čtyřspřeží a ohlédl se napravo, kde v žitném poli seděli u vozu rolníci. Kancelista chtěl seskočit, ale pak se rozmyslil a velitelsky křikl na sedláčka, aby šel k němu. Větřík, který cítili, dokud jeli, ustal, jakmile zastavili. Ovádi se sesypali na zpocené koně a ti se zlostně oháněli. U vozu naklepávali kosu, ale teď kovový zvuk utichl. Jeden z rolníků se zdvihl a kráčel ke kolesce.

„Co jdeš jak svázaný?“ zlostně křikl kancelista na sedláčka, který zvolna našlapoval bosýma nohama na hroudy neuježděné suché cesty. „Hoď sebou!“

Kudrnatý stařík s vlasy převázanými lýkem, s nahrbenými zády tmavými potem zrychlil krok, přišel ke kolesce a chytil se opálenou rukou za blatník.

„Do Vozdviženského, do panského dvora? K panu hraběti?“ přeptal se. „Jen co vyjedeš na vršíček. Pak to vemeš doleva. A po návsi rovnou k domu. A koho byste rádi? Pana hraběte?“

„Budou doma, dědečku?“ řekla Darja Alexandrovna neurčitě, poněvadž nevěděla, jak by se ho měla zeptat na Annu.

„Asi budou,“ řekl děda a přešlapoval, zanechávaje v prachu zřetelnou stopu chodidla s pěti prsty. „Asi budou,“ opakoval. Byl by si asi rád popovídal. „Včera taky přijeli hosti. Fůra hostí… Co je?“ Otočil se k chasníkovi, který na něho od vozu cosi volal. „Bodejť! Před chvílí tudy všichni jeli na koních, kouknout se na sekačku. Teď asi budou doma. A odkaď vy jste?“

„My jsme zdaleka,“ řekl kočí, když vylézal na kozlík. „Tak to není daleko?“

„Povídám, docela vedle. Jak vyjedeš…,“ vykládal starý, přejížděje rukou po blatníku kolesky.

Mladý, zdravý, rozložitý chasník přišel také.

„Nenašla by se o žních nějaká práce?“ zeptal se.

„Nevím, chlapče.“

„Tak teda to vemeš doleva a hnedle tam budeš,“ opakoval stařík. Byl zřejmě nerad, že koleska už jede dál, chtěl by si ještě popovídat.

Kočí pobídl koně, ale sotva zahnuli, sedláček na ně zavolal.

„Stůj! Hej, hochu! Počkej!“ křičely dva hlasy.

Kočí zastavil.

„Tamhle jedou! Tamhle jedou!“ volal starý. „Hele, jak si to ženou!“ ukázal na čtyři jezdce a dvojici v kabrioletu, ujíždějící po cestě.

Byl to Vronskij s žokejem, Veslovskij a Anna koňmo, a princezna Varvara se Svijažským v kabrioletu. Byli se projet a podívat se, jak pracují nově dovezené žací stroje.

Když koleska zastavila, jeli jezdci krokem. Vpředu jela Anna s Veslovským po boku. Anna jela klidným krokem na nízkém, statném anglickém hřebci s přistřiženou hřívou a krátkým ohonem. Její krásná hlava s černými kadeřemi, které jí vyklouzly zpod vysokého klobouku, oblá ramena, útlá postava v černé amazoně a celé její klidné, graciózní držení těla Dolly oslnilo.

V první chvíli si jí zdálo nevhodné, že Anna jezdí na koni. S představou dámské jízdy souvisela v mysli Darji Alexandrovny představa mladistvé lehké koketérie, která se podle jejího názoru pro Annino postavení nehodila. Ale když si ji prohlédla zblízka, rázem se s její jízdou na koni smířila. Při vší eleganci bylo v Annině póze, v úboru i v jejích pohybech všecko tak prosté, klidné (...)

(......)