Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII

Anna pozorovala Dollin hubený, zmučený obličej, na němž se ve vráskách zachytil prach, a chtěla říci, co si myslila – totiž, že Dolly zhubla. Ale pak si uvědomila, že ona sama jen kvete a že Dollin pohled jí to pověděl. Vzdychla a začala o sobě.

„Ty se na mě díváš,“ řekla, „a přemýšlíš, jestli mohu být při svém postavení šťastná? Inu co! Stydím se přiznat. Ale jsem… jsem hříšně šťastná… Stalo se kouzlo jako v pohádce, jako když se ti zdá něco strašného, až jde na tebe úzkost, a pak se najednou vzbudíš a cítíš, že všecky ty hrůzy jsou pryč. Procitla jsem. Prožila jsem strašná muka a teď jsem už dávno, zvlášť co jsme tady, tolik šťastná!“ Anna pohlédla s nesmělým, tázavým úsměvem na Dolly.

„Tak ráda to slyším!“ pravila Dolly s úsměvem, ale mimoděk chladněji, než chtěla. „Moc ti to přeju. Proč jsi mi nepsala?“

„Proč? Protože jsem se neodvažovala… Zapomínáš, jak na tom jsem…“

„Neodvažovala ses? Mně? Kdybys věděla, jak jsem… Myslím…“

Darja Alexandrovna chtěla povědět, o čem dnes ráno přemýšlela, ale teď se jí to zdálo nějak nevhodné.

„O tom konečně až později. Co to je, všecky ty budovy?“ zeptala se, aby zavedla řeč jinam, a ukázala na červené a zelené střechy, které bylo vidět za zelení živých plotů z akátů a bezů. „Hotové městečko.“

Ale Anna neodpovídala.

„Ne, ne! Co si myslíš o mém případu, jak se na to díváš, řekni!“ naléhala.

„Domnívám se…,“ užuž začala Darja Alexandrovna, ale v té chvíli Váseňka Veslovskij, který už naučil hřebce cválat na pravou nohu, se přehnal kolem nich, těžce dopadaje ve své krátké kazajce na semiš dámského sedla.

„Jde to, Anno Arkaďjevno!“ zavolal.

Anna na něho ani nepohlédla. Ale Darju Alexandrovnu opět napadlo, že by nebylo vhodné začínat cestou takový dlouhý rozhovor, a proto svou myšlenku vyslovila stručně.

„Nic si nemyslím,“ řekla, „ale měla jsem tě vždycky ráda, a když máme někoho rádi, máme rádi celého člověka, jaký je, a ne jakého bychom si ho přáli mít.“

Anna odvrátila zrak od přítelkyně, přimhouřila oči (byl to její nový zvyk, který Dolly ještě neznala) a zamyslila se, neboť si přála dokonale pochopit význam těchto slov. A protože jim asi porozuměla tak, jak chtěla, podívala se na Dolly.

„Jestli máš něco na svědomí,“ řekla „všecky hříchy by ti byly odpuštěny za to, žes přijela, a za tvá slova.“

A Dolly viděla, že jí do očí vstoupily slzy. Mlčky stiskla Anně ruku.

„Tak co je to za budovy? Těch je!“ opakovala po chvíli mlčení svou otázku.

„To jsou úřednické domky, továrna, konírny,“ odpověděla Anna. „A tady začíná park. Bylo to hrozně zanedbané, ale Alexej dal všecko opravit. Má to panství moc rád a – což jsem nijak nečekala – náruživě se oddal hospodářství. On je vůbec tak všestranný! Může se pustit do čeho chce, všecko dělá skvěle. Nejenže se nenudí, ale horlivě pracuje. Stal se z něho – jak ho znám – rozvážný, znamenitý hospodář, jde-li o hospodářství, je až nemírně šetrný. Ale to jenom v hospodářství. Tam, kde jde o desetitisíce, tam nepočítá,“ vykládala (...)

(......)