Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXX

Svijažskij vzal Levina pod paží a šel s ním ke svým přátelům. Teď už nebylo možné vyhnout se Vronskému. Stál s Oblonským a Koznyšovem a díval se přímo na přicházejícího Levina.

„Těší mě. Měl jsem tuším potěšení setkat se s vámi… u kněžny Ščerbacké,“ řekl, když podával Levinovi ruku.

„Ano, na naše setkání se dobře pamatuju,“ řekl Levin. Zbrunátněl, ihned se otočil a dal se do řeči s bratrem.

Vronskij se jen nepatrně usmál, hovořil dál se Svijažským a patrně neměl žádný zájem navazovat s Levinem nějaký rozhovor. Ale Levin se za řeči s bratrem neustále po Vronskému ohlížel a přemýšlel, co by mu řekl, aby napravil svou nezdvořilost.

„Co teď přijde?“ zeptal se Levin, ohlížeje se po Svijažském a Vronském.

„Jde o Snětkova. Musí se vzdát kandidatury, anebo ji přijmout,“ odpověděl Svijažskij.

„A přijal ji, nebo ne?“

„V tom je ten háček, že ani to, ani ono,“ ozval se Vronskij.

„A když odmítne, kdo bude potom kandidovat?“ zeptal se Levin a díval se na Vronského.

„Kdo chce,“ pravil Svijažskij.

„Vy budete?“ otázal se Levin.

„Já rozhodně ne,“ řekl Svijažskij rozpačitě a vrhl ustrašený pohled na jízlivého pána, který stál vedle Koznyšova.

„A kdo tedy? Něvědovskij?“ řekl Levin už celý popletený.

Ale to bylo ještě horší. Něvědovskij a Svijažskij byli oba kandidáty.

„Já v žádném případě,“ ozval se jízlivý pán.

Byl to sám Něvědovskij. Svijažskij s ním seznámil Levina.

„Taky už tě to chytilo?“ pravil Oblonskij a mrkl na Vronského. „Je to jako dostihy. Můžeš sázet.“

„Jistě, člověka to chytí,“ řekl Vronskij. „A když se do toho jednou dá, chce věc dokončit. Musí bojovat!“ Vronskij se zachmuřil a sevřel silné čelisti.

„Ale ten Svijažskij se vyzná! Všecko je mu tak jasné.“

„Ó ano,“ řekl Vronskij roztržitě.

Nastalo mlčení, za něhož Vronskij – protože někam se dívat musel – pohlédl na Levina, na jeho nohy, stejnokroj, pak se mu podíval do obličeje, a když viděl zasmušilý zrak, který se na něho upíral, řekl, aby vůbec něco řekl:

„A jak to, že trvale žijete na venkově a přitom nejste smírčím soudcem? Nemáte stejnokroj smírčího soudce.“

„Proto, že smírčí soud pokládám za hloupou instituci,“ odpověděl Levin nevrle, ačkoli celou dobu čekal, kdy bude mít příležitost rozhovořit se s Vronským, aby mohl napravit svou nezdvořilost.

„To bych netvrdil, naopak,“ s klidným údivem řekl Vronskij.

„Jsou to hračičky,“ přerušil ho Levin. „Smírčí soudce nepotřebujeme. Celých osm let jsem neměl ani jeden případ. A pokud jsem nějaký měl, vždycky to obrátili naruby. Smírčí soudce je čtyřicet verst od nás. Kvůli věci, v které jde o dva ruble, musím posílat právního zástupce, který mě přijde na patnáct rublů.“

A Levin vyprávěl, jak chalupník ukradl mlynáři mouku, a když se mlynář ozval, žaloval ho chalupník pro urážku na cti. Nebylo to vůbec k věci, znělo to hloupě a Levin to sám cítil, když to všecko vykládal.

„Ó, to je samorost!“ prohlásil Oblonskij se svým nejcukrovějším úsměvem. „Ale už pojďte, zdá se, že se hlasuje…“

(...)

(......)