Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXII

Než Vronskij odjel k volbám, uvážila Anna, že scény, které se mezi nimi opakovaly při každém jeho odjezdu, by v něm spíš mohly vzbudit jen chlad, než aby ho připoutaly; proto si řekla, že se všemožně ovládne, aby snášela rozloučení klidně. Avšak chladný, strohý pohled, s jakým jí přišel oznámit svůj odjezd, ji urazil, a Vronskij ještě ani neodjel, a její klid už byl tentam.

Když pak o samotě sama přemýšlela o tom pohledu, který vyjadřoval právo na svobodu, dospěla k stejnému závěru jako vždy – k vědomí vlastního pokoření. On má právo odjet, kdykoli a kamkoli chce. Nejen odjet, ale i opustit ji. Má všechna práva, ona nemá žádná. Ale protože to ví, neměl to dělat. Ale co udělal? Podíval se na ni a tvářil se při tom chladně a přísně. Dá se to ovšem těžko určit, těžko postihnout, jenže nic takového se dříve nedělo, a ten pohled znamená mnoho. Ten pohled nasvědčuje, že nastává ochlazení.

A třebaže se ujistila, že nastává ochlazení, přece nemohla nic dělat, nemohla nijak změnit svůj vztah k němu. Mohla si ho udržet jen a jen láskou a půvabem, stejně jako dříve. A stejně jako dříve, mohla horlivou činností ve dne a morfiem v noci přehlušovat děsivé myšlenky, co se stane, jestliže ji přestane mít rád. Byl tu ovšem ještě jeden prostředek: nesnažit se ho udržet (k tomu si nepřála nic jiného než jeho lásku), ale sblížit se s ním, nabýt takového postavení, aby ji neopouštěl. Tímto prostředkem byl rozvod a sňatek. A začala si to přát a rozhodla se, že ihned svolí, jakmile se jí o tom Vronskij nebo Stiva zmíní.

V takových úvahách strávila bez něho pět dní, celou tu dobu, co měl být pryč.

Procházky, besedy s princeznou Varvarou, návštěvy nemocnice a především čtení, čtení jedné knihy za druhou, to vše jí vyplňovalo čas. Ale když se šestý den kočí vrátil bez něho, cítila, že už nemá sil, aby nějak zapudila myšlenky na něho a na to, co tam dělá. V téže době se jí rozstonala dcerka. Anna ji ošetřovala, ale ani to ji nerozptýlilo, tím spíš že onemocnění nebylo nebezpečné. Při nejlepší vůli nedokázala mít holčičku ráda a předstírat lásku nedovedla. Když toho dne navečer osaměla, dostala o něho takový strach, že už se málem rozhodla jet do města, ale nakonec všecko důkladně uvážila, napsala onen rozporný dopis, který byl Vronskému doručen, ani jej po sobě nečetla a odeslala jej po zvláštním poslu. Nazítří ráno dostala od něho dopis a trpce litovala, že mu takto psala. S hrůzou čekala, že se bude opakovat přísný pohled, jakým si ji změřil, když odjížděl, zvlášť když se doví, že holčička nebyla nebezpečně nemocná. Ale přece byla ráda, že mu psala. Anna si teď už přiznávala, že je mu na obtíž, že Vronskij s lítostí opouští svou svobodu, když se má vracet k ní, ale přesto se těšila, až přijede. Aťsi je mu na obtíž, jen když ho bude mít tady u sebe, aby ho měla na očích a věděla o každém jeho hnutí.

Seděla pod lampou v salóně, četla novou knihu od Taina, poslouchala, jak venku hučí vítr, a každým okamžikem čekala příjezd kočáru. Několikrát (...)

(......)