Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST SEDMÁ

I

Levinovi žili už třetí měsíc v Moskvě. Už dávno minula lhůta, kdy podle nejspolehlivějších výpočtů lidí, rozumějících těm věcem, měla Kitty rodit. Zatím ještě byla s outěžkem a neobjevily se žádné známky, že by teď její těžká hodinka byla blíž než před dvěma měsíci. Lékař i porodní asistentka, Dolly i matka, a především Levin, který nemohl na nastávající událost pomyslit bez hrůzy, všichni začínali být netrpěliví a neklidní. Jen Kitty se cítila dokonale klidná a šťastná.

Nyní si jasně uvědomovala, že se v ní probudil nový cit lásky k budoucímu, pro ni zčásti už přítomnému dítěti, a s rozkoší ten cit v sobě pěstovala. Dítě už nebylo docela její částí, nýbrž žilo někdy vlastním, nezávislým životem. Často jí to působilo bolest, ale zároveň jí bylo až do smíchu podivnou novou radostí.

Všichni lidé, které měla ráda, byli u ní a všichni k ní byli tak hodní, tak ji opatrovali, na všem viděla tolik příjemných stránek, že kdyby nevěděla a necítila, že to musí brzo skončit, věru by si ani nemohla lepší a příjemnější život přát. Jen jediná věc rušila kouzlo tohoto života. Její muž teď byl jiný, než jakého ho milovala a jaký býval na vsi.

Měla ráda jeho klidné, přívětivé a pohostinné způsoby na venkově. Ale ve městě byl ustavičně jaksi neklidný a ve střehu, jako by se obával, aby někdo neublížil jemu a především jí. Tam na vsi měl patrně jistotu, že je na svém místě, proto nikam nespěchal a vždycky měl něco na práci. Zde ve městě ustavičně pospíchal, aby snad něco nezmeškal, a přitom neměl co dělat. A Kitty ho bylo líto. Věděla, že ostatním nijak ubohý nepřipadá. Naopak, když ho Kitty ve společnosti pozorovala, jako se někdy díváme na milovaného člověka a snažíme se ho vidět jako někoho cizího, abychom zjistili, jakým dojmem působí na jiné lidi, tu viděla (a dokonce se strachovala ve své žárlivosti), že na něm není pranic ubohého, naopak, že je velice přitažlivý ve své spořádanosti, svou ostýchavou, trochu staromódní zdvořilostí k dámám, statnou postavou i osobitou, jak se jí zdálo, výraznou tváří. Avšak neviděla jeho zevnějšek, nýbrž nahlížela do jeho nitra. Viděla, že zde není takový, jaký je doopravdy. Jinak si neuměla jeho stav definovat. Někdy mu v duchu vyčítala, že neumí žít ve městě, a jindy zas uznávala, že si tu opravdu těžko může zařídit život tak, aby s ním byl spokojen.

Skutečně, co měl dělat? Karty hrál nerad. Do klubu nejezdil. Přítelíčkování s veselými muži, jako byl Oblonskij, to už Kitty věděla, co to znamená… To znamená pít a po pitce někam jet. Nemohla ani pomyslit bez hrůzy, kam muži v takových případech jezdí. Chodit do společnosti? Ale věděla, že k tomu je nutné nalézat potěšení ve známosti s mladými dámami, a něco takového si nemohla přát. Aby vysedával doma s ní, s matkou a sestrami? Třebaže ji těšily a bavily ty věčně stejné řeči – táčky povídačky, jak těm rozhovorům mezi sestrami říkal starý kníže –, věděla, že muže to jistě nudí. Co mu tedy zbývalo? Měl pokračovat v práci na své knize? (...)

(......)