Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

„Tak zajeď prosím tě k Bolovým,“ řekla Kitty manželovi, když se v jedenáct hodin stavil u ní, dříve než odešel z domu. „Vím, že obědváš v klubu, tatínek tě dal zapsat. A co budeš dělat dopoledne?“

„Jedu jenom ke Katavasovovi,“ odvětil Levin.

„A proč tak brzo?“

„Slíbil mi, že mě seznámí s Metrovem. Rád bych si s ním pohovořil o svém spise, je to známý petrohradský vědec,“ řekl Levin.

„Ovšem, to byl od něho ten článek, který jsi tak chválil? No, a co potom?“

„Možná, že si pak ještě zajedu k soudu v sestřině věci.“

„A na koncert?“ ptala se Kitty.

„Ale co bych tam sám chodil!“

„Ne, jen jdi. Dávají tam ty novinky… To tě přece tolik zajímalo. Já bych rozhodně šla.“

„No, tak či onak, zajedu před obědem domů,“ pravil Levin a podíval se na hodinky.

„Ale vezmi si tmavý oblek, ať můžeš jet rovnou k hraběnce Bolové.“

„A je to tak nezbytně nutné?“

„To víš, že ano! Hrabě už u nás byl. No, co ti to udělá? Přijedeš tam, sedneš si, pohovoříš pět minut o počasí, vstaneš a zase odjedeš.“

„Ani bys nevěřila, já jsem tomuhle už tak odvykl, že je mi při tom hanba. Jak to vypadá? Přijde cizí člověk, sedne si, sedí pro nic za nic, vyruší hostitele, sobě zkazí náladu a odejde.“

Kitty se dala do smíchu.

„Ale přece jsi za svobodna konal zdvořilostní návštěvy?“ zeptala se.

„Jistě, ale vždycky jsem se styděl, a teď jsem tomu tak odvykl, že bych na mou duši radši dva dny neobědval, než abych šel na tuhle návštěvu. Je to tak trapné! Vždycky si myslím, že se ti lidé urazí a řeknou: Co tu chceš, když tu nemáš co dělat.“

„I ne, neurazí se. Za to ti ručím,“ řekla Kitty a se smíchem se mu podívala do obličeje. Vzala ho za ruku. „Tak se měj hezky… A jeď tam, prosím tě.“

Políbil ženě ruku a už chtěl odejít, ale vtom ho zadržela. „Kosťo, víš, zbylo mi už jenom padesát rublů.“

„Dobře, vyzvednu z banky. Kolik?“ řekl s výrazem nelibosti, který už znala.

„Ne, počkej.“ Chytila ho za ruku. „Musíme si promluvit, dělá mi to starosti. Myslím, že nic zbytečného nekupuju, ale peníze zrovna letí. Děláme to nějak špatně.“

„Vůbec ne.“ Odkašlal si a díval se na ni zamračeně.

To odkašlávání dobře znala. Bylo příznakem velké nespokojenosti, nikoli s ní, ale s vlastní osobou. Byl vskutku nespokojen, ale ne proto, že se vydalo mnoho peněz; zlobilo ho, že se mu připomíná věc, o které ví, že není docela v pořádku, a proto chce na ni zapomenout.

„Poručil jsem Sokolovovi, aby prodal pšenici a vybral za mlýn předem. Peníze určitě budou.“

„Ano, ale já se bojím, že vůbec moc…“

„Vůbec ne, vůbec ne,“ opakoval. „Měj se hezky, miláčku.“

„Ne, někdy vážně lituju, že jsem poslechla mamá. Na venku by nám bylo tak krásně! Ale takhle máte se mnou všichni trápení a přitom utrácíme…“

„Vůbec ne, vůbec ne. Od té doby, co jsem se oženil, se ještě ani jednou nestalo, abych říkal, že by něco mělo být jinak, než jak to je…“

„Opravdu?“ řekla a dívala se mu do očí.

Řekl to bezmyšlenkovitě, jen aby ji uklidnil. Ale když se na ni podíval a viděl, že ty (...)

(......)