Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Lvov, choť Kittiny sestry Natali, strávil celý život v hlavních městech a v cizině, kde také byl vychován a později sloužil jako diplomat.

Loni diplomatických služeb zanechal, nikoli pro nějaké nepříjemnosti (jakživ s nikým nepříjemnosti neměl), a přešel na správu carského dvora v Moskvě, aby mohl svým dvěma chlapcům poskytnout co nejlepší vychování.

Přestože měli zcela rozdílné zvyky i názory a přestože byl Lvov starší než Levin, velice se za tu zimu sblížili a nalezli v sobě zalíbení.

Lvov byl doma a Levin k němu vstoupil bez ohlášení.

Lvov v přepásaném domácím kabátě a v semišových pantoflích, na nose skřipec s modrými skly, seděl v křesle, četl knihu opřenou o podstavec a opatrně držel v natažené hezké ruce zpola vykouřený doutník.

Krásný, jemný a dosud mladistvý obličej, jehož ušlechtilost ještě zvyšovaly kadeřavé, lesklé stříbrné vlasy, se mu rozzářil v úsměvu, když spatřil Levina.

„Výborně! Už jsem k vám chtěl někoho poslat. Co Kitty? Posaďte se tady, je to pohodlnější…“ Vstal a přistrčil Levinovi houpací židli. „Četl jste poslední oběžník v Journal de St.-Pétersbourg? Myslím, že je to znamenité,“ řekl s poněkud francouzským přízvukem.

Levin pověděl, co slyšel od Katavasova o tom, co se mluví v Petrohradě, a když pohovořili o politice, vyprávěl o seznámení s Metrovem a o své účasti na zasedání. Lvova to velmi zajímalo.

„To vám závidím, že máte přístup do toho zajímavého vědeckého světa,“ řekl. A sotvaže se rozhovořil, ihned přešel jako obvykle do francouzštiny, která mu lépe vyhovovala. „Já bych ovšem ani neměl čas. Úřad a děti mi to nedovolí. A pak se nestydím přiznat, že mi chybí vzdělání.“

„To bych netvrdil,“ řekl Levin s úsměvem a jako vždy dojat jeho špatným míněním o vlastní osobě, které zdaleka nebylo pózou. Lvov se nechtěl zdát, ba ani skutečně být skromný, nýbrž myslil to naprosto upřímně.

„Jakpak ne! Vidím teď, jaké mám nepatrné vzdělání. Dokonce si musím mnoho věcí osvěžit v paměti nebo se jim prostě naučit, abych mohl vychovávat děti. Protože nestačí mít učitele, děti také potřebují dohled, jako vy potřebujete v hospodářství dělníky i dozorce. Tady zrovna čtu,“ ukázal na Buslajevovu gramatiku, opřenou o podstavec. „Chtějí to po Míšovi a je to tak těžké… Vysvětlete mi třeba tohle. On tu říká…“

Levin mu chtěl vysvětlit, že to lze pochopit, jenom je nutno se tomu naučit. Avšak Lvov s ním nesouhlasil.

„Vidíte, vy se tomu smějete!“

„Naopak, ani si neumíte představit, jak se vždycky, když se na vás dívám, učím tomu, co mě očekává – totiž, jak vychovávat děti.“

„No, to se mnoho nenaučíte,“ řekl Lvov.

„Vím jenom, že jsem neviděl lépe vychované děti, než jsou vaše, a lepší děti, než jsou vaše, bych si ani nemohl přát.“

Lvov se chtěl patrně přemoci, aby neprozradil svou radost, ale přitom jen zářil.

„Jenom aby byly lepší než já. Nic víc si nepřeju. Vy ještě nevíte,“ začal, „co práce je s takovými chlapci, když byli tak zanedbaní pobytem v cizině jako ti moji.“

„To všecko dohoníte. (...)

(......)