Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X

Šla ho uvítat a nijak se netajila radostí, že ho vidí. A v klidu, s jakým mu podala energickou malou ruku, ho představila Vorkujevovi a ukázala na hezké ryšavé děvčátko, které tu sedělo nad ruční prací a které nazvala svou schovankou, v tom klidu poznával Levin příjemné vystupování dámy velkého světa, vždy klidné a přirozené.

„Těší mě, velice mě těší,“ opakovala a ta prostá slova nabyla v jejích ústech pro Levina nějak zvláštního významu. „Znám vás dávno a líbíte se mi. Jednak že jste Stivův přítel, jednak kvůli vaší paní… Znala jsem ji velmi krátce, ale zanechala ve mně dojem jako rozkošné poupě, ano, poupě. A bude už brzo matkou!“

Mluvila nenuceně a zvolna, občas přenesla pohled z Levina na bratra; Levin vytušil, že zapůsobil dobrým dojmem, a rázem se cítil v její přítomnosti volně, prostě a hezky, jako by se s ní znal od malička.

„Přestěhovali jsme se s Ivanem Petrovičem do pracovny k Alexejovi,“ odpověděla na otázku Stěpana Arkaďjiče, jestli se tu smí kouřit, „právě kvůli kouření.“ Pohlédla na Levina a místo otázky, zda kouří, si přisunula pouzdro z želvoviny a vzala si cigaretu.

„Co dělá zdraví?“ zeptal se jí bratr.

„Jde to jakžtakž. Nervy jako vždycky.“

„Že je to ohromné?“ řekl Stěpan Arkaďjič, když si všiml, že se Levin dívá na podobiznu.

„Jakživ jsem neviděl lepší podobiznu.“

„A podoba je neobyčejně výstižná, viďte?“ pravil Vorkujev.

Levin se podíval z podobizny na originál. Anninu tvář ozářil v okamžiku, kdy na sobě ucítila jeho pohled, zvláštní jas. Levin zrudl, a aby zakryl rozpaky, chtěl se zeptat, kdy naposledy viděla Darju Alexandrovnu. Ale Anna v té chvíli začala:

„Zrovna jsme s Ivanem Petrovičem mluvili o Vaščenkovových nejnovějších obrazech. Viděl jste je?“

„Ano, viděl.“

„Ale promiňte, přerušila jsem vás, chtěl jste něco říci…“

Levin se zeptal, kdy naposledy viděla Dolly.

„Včera byla u mne. Je moc rozzlobená na gymnázium kvůli Gríšovi. Profesor latiny byl k němu nějak nespravedlivý.“

„Ano, ty obrazy jsem viděl. Moc se mi nelíbily,“ vrátil se Levin k rozmluvě, kterou prve navázala.

Teď už nemluvil s takovým řemeslným poměrem k věci, jako hovořil dnes dopoledne. V rozmluvě s ní nabývalo každé slovo zvláštního významu. A hezky se s ní rozprávělo, ale ještě příjemnější bylo ji poslouchat.

Anna mluvila nejen přirozeně a chytře, ale chytře a jaksi ledabyle, nepřisuzovala žádnou cenu svým myšlenkám, ale zato přičítala velkou cenu myšlenkám společníka.

Řeč se stočila na nový umělecký směr, na nové ilustrace k bibli od francouzského malíře. Vorkujev vytýkal malíři realismus, zabíhající do hrubosti. Levin poznamenal, že Francouzi zašli v konvenčnosti v umění nejdál ze všech, a tudíž spatřují obzvláštní zásluhu v návratu k realismu. V tom, že už nelžou, vidí poezii.

Žádný vlastní moudrý výrok ještě nikdy nezpůsobil Levinovi takové potěšení jako toto. Anna se pojednou všecka rozjasnila, když náhle zvážila jeho myšlenku. Zasmála se.

„Směju se,“ pravila, „jako se smějeme, když vidíme (...)

(......)