Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII

Když Anna vyprovodila hosty, nesedla si, ale začala chodit po pokoji sem tam. Ačkoli podvědomě (jak poslední dobou jednala se všemi mladými muži) dělala celý večer všecko možné, aby v Levinovi vzbudila sympatie, třebaže věděla, že toho dosáhla, pokud lze něčeho takového dosáhnout u řádného ženatého muže a za jediný večer, a třebaže se jí velice líbil (přestože se Vronskij a Levin z mužského hlediska od sebe ostře lišili, jako žena v nich viděla týž společný rys, pro který si i Kitty zamilovala jak Vronského, tak Levina), jakmile odešel z pokoje, přestala na něho myslit.

Pronásledovala ji neodbytně jedna jediná myšlenka v různých obměnách. Jestliže takto působí na jiné lidi, na toho ženatého muže, který svou ženu miluje, proč on je k ní tak chladný? Ani ne snad chladný, miluje ji, to ona ví. Ale teď je od sebe dělí něco nového. Proč je celý večer pryč? Vzkázal po Stivovi, že nemůže opustit Jašvina a musí na něho dávat pozor, jak hraje. Je snad Jašvin malé dítě? Ale dejme tomu, že je to pravda. On nikdy nelže. Ale za tou pravdou vězí něco jiného. Je rád, když se mu naskytne příležitost, aby jí ukázal, že má ještě jiné povinosti. Ona to ví, souhlasí s tím. Ale proč jí to chce dokazovat? Chce jí dokázat, že jeho láska nesmí být na překážku jeho volnosti. Ale ona nechce důkazy, chce lásku. Měl by chápat, jak těžko se jí žije tady v Moskvě. Copak žije? Nežije, ale čeká na rozuzlení, a to se pořád oddaluje. Zase nepřišla žádná odpověď! A Stiva říká, že nemůže za Alexejem Alexandrovičem jet. Ale ona mu nemůže znova psát. Nemůže nic dělat, nic začít, nic změnit, přemáhá se, čeká, vymýšlí si všecko možné pro ukrácení chvíle… Je tu anglická rodina, psaní, čtení, ale všecko je pouhý klam, je to stejné jako morfium. Měl by ji politovat… Anna cítila, jak se jí do očí derou slzy lítosti nad sebou samou.

Zaslechla prudké zazvonění, byl to Vronskij. Chvatně si utřela slzy a nejen to, sedla si pod lampu a rozevřela knihu, předstírajíc klid. Musela mu ukázat, že ji mrzí, že se nevrátil, jak slíbil – jenom, že ji to mrzí. Ale zanic mu nesměla prozradit svůj zármutek a zejména svou lítost nad sebou. Sama sebe mohla litovat, ale on ji litovat nesměl. Nepřála si boj, zazlívala mu, že bojovat chce, ale bezděčně se také hotovila k zápasu.

„Nebylo ti tu smutno?“ řekl a rozjařen, zvesela k ní přistoupil. „Je to ale hrozná vášeň, ta hra!“

„Ne, nebylo mi smutno a už dávno jsem se vycvičila, aby se mi nikdy nestýskalo. Byl tu Stiva a Levin.“

„Ano, chtěli se za tebou podívat. Jak se ti líbil Levin?“ otázal se a usedl vedle ní.

„Velice. Odjeli před chvílí. Copak Jašvin provedl?“

„Vyhrával, bylo to sedmnáct tisíc. Říkal jsem mu, aby toho nechal. Už se chystal domů. Ale pak se zas vrátil a teď prohrává.“

„Tak proč jsi tam vlastně zůstal?“ zeptala se a náhle k němu pozvedla zrak. V obličeji měla chladný, nepřátelský výraz. „Říkal jsi Stivovi, že tam zůstaneš, abys mohl odvézt Jašina. Ale nakonec jsi ho tam nechal.“

Výraz chladného odhodlání (...)

(......)