Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII

Člověk si zvykne na všecko, zvlášť když vidí, že celé okolí žije stejně jako on. Před třemi měsíci by Levin nebyl uvěřil, že by mohl klidně usnout za takových okolností jako nyní; že by dokázal vést bezúčelný, nesmyslný život, ke všemu nad poměry, opíjet se (jinak nemohl nazvat to, co se dělo v klubu), navazovat nejapné přátelské vztahy s člověkem, do něhož kdysi byla zamilovaná jeho manželka, učinit ještě nejapnější návštěvu ženě, kterou nebylo lze nazvat jinak než beznadějně ztracenou, propadnout kouzlu té ženy a zarmoutit manželku – a za všech těch okolností klidně usnout. Ale únavou, po bezesné noci a vypitém víně usnul pevně a klidně.

V pět hodin vrzly dveře, jak je kdosi otevřel, a to Levina vzbudilo. Vyskočil a rozhlédl se. Kitty vedle něho na posteli nebyla. Ale za přepážkou se míhalo světlo a Levin slyšel její kroky.

„Co je? Co je?“ řekl rozespale. „Kitty! Co je?“

„Nic,“ odpověděla a se svíčkou v ruce se vracela zpátky. „Nebylo mi dobře,“ řekla s úsměvem, zvlášť milým a významným.

„Copak? Už to přišlo?“ vypravil ze sebe ustrašeně. „Musíme vzkázat pro doktora.“ A začal se chvatně oblékat.

„Ale ne, ne,“ s úsměvem ho zadržela rukou. „Asi to nic nebude. Jenom mi bylo trošku špatně. Ale už to přešlo.“

Šla k posteli, zhasla svíčku, ulehla a ztichla. Ačkoli mu byl podezřelý její tichý, jako zadržovaný dech a zejména výraz zvláštní něhy a vzrušení, s jakým mu řekla „nic“, když se vracela k lůžku, přece se mu chtělo tolik spát, že rázem usnul. Teprve později si připomněl, jak tiše oddychovala, a uvědomil si, co všecko se dělo v její drahé, milé duši ve chvíli, kdy v očekávání největší události v životě ženy nehybně ležela vedle něho.

V sedm hodin ho vzbudil dotek její ruky, kterou ucítil na rameni, a tichý šepot. Asi se v ní svářil dvojí pocit – lítost, že ho budí, a přání popovídat si s ním.

„Kosťo, nelekej se. Nic to není. Ale myslím… Mělo by se vzkázat pro Lizavetu Petrovnu.“

Svíce opět hořela. Kitty seděla na posteli a v ruce měla pletení, kterým se v posledních dnech zabývala.

„Prosím tě, nelekej se, nic to není. Vůbec se nebojím,“ řekla, když uviděla jeho zděšený obličej, a přitiskla si jeho ruku k ňadrům, potom ke rtům.

Rychle vyskočil, docela bez sebe, oka z ní nespustil, oblékl si župan a zůstal stát a přitom se pořád díval na ni. Měl by už jít, ale nemohl se odtrhnout od jejího pohledu. Miloval její tvář, znal každičký její výraz, její pohled jako nikdo, ale ještě nikdy ji neviděl takto. Jak hanebný a hrozný si vůči ní připadal, když si vzpomněl, jak byla včera roztrpčená, jak ostře to cítil právě teď! Zruměnělá tvář, lemovaná hebkými vlasy, které vyklouzly zpod nočního čepečku, jí zářila radostí a odhodláním.

Ačkoli v celé Kittině povaze bylo tak málo nepřirozených, konvenčních rysů, Levin přece žasl nad vším, co se mu nyní odhalovalo, když všecky roušky náhle spadly a sama podstata duše jí vyzařovala z očí. A v té prostotě a otevřenosti ji viděl ještě zřetelněji, poznával tu milovanou (...)

(......)