Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV

Lékař ještě nebyl vzhůru a sluha oznámil, že „pan doktor šel pozdě spát a říkal, ať ho nebudí, ale že brzo vstane“. Sluha zrovna čistil lampy a tvářil se velice zaměstnaně. Sluhova horlivá péče o lampy a jeho lhostejnost k tomu, co se děje u Levinů, zpočátku Levina udivila, ale hned se vzpamatoval a uvědomil si, že nikdo neví ani není povinen vědět o jeho pocitech a že tím spíš musí jednat klidně, s rozmyslem a energicky, aby prorazil tu zeď lhostejnosti a dosáhl cíle. Neunáhlit se a nic neopominout, říkal si Levin. Pociťoval stále rostoucí vzepětí fyzických sil i pozornosti ke všemu, co měl udělat.

Když se dověděl, že lékař dosud nevstal, ze všech možností, které se mu naskýtaly, zvolil tento postup: Kuzma pojede s dopisem k jinému lékaři, kdežto on sám pojede do lékárny pro opium; nebude-li lékař po jeho návratu ještě vzhůru, podplatí sluhu anebo – kdyby se sluha zpěčoval – vzbudí lékaře násilím stůj co stůj.

V lékárně vyzáblý provizor, stejně lhostejný jako sluha, který čistil lampy, dával do oplatek prášky a odepřel vydat opium. Levin měl nejlepší vůli neunáhlit se a nerozčilovat. Odvolal se na lékaře a na porodní asistentku, vysvětlil, nač potřebuje opium, a začal provizora přemlouvat. Provizor požádal německy o radu, zda má opium vydat, a když mu kdosi za přepážkou dal svolení, vytáhl lahvičku, nálevku, pomalu nalil tekutinu z velké láhve do malé, nalepil štítek, přes Levinovy námitky lahvičku zapečetil a ještě ji chtěl zabalit. To už bylo nad Levinovy síly. Prudce vytrhl provizorovi lahvičku z ruky a rozběhl se velkými skleněnými dveřmi ven. Lékař ještě nevstal a sluha, zaměstnaný teď rozprostíráním koberce, ho odmítl vzbudit. Levin rozvážně vytáhl desetirublovou bankovku, a zvolna pronášeje každé slovo, aniž přitom zbytečně mařil čas, podal ji sluhovi s vysvětlením, že Petr Dmitrič (jak veliký a významný teď Levinovi připadal ten Petr Dmitrič, na němž mu dříve tak málo záleželo!) slíbil, že přijde kdykoli, že se jistě nebude zlobit, a proto ať ho sluha hned vzbudí.

Sluha svolil, odebral se nahoru a Levina vybídl, aby šel do čekárny.

Levin slyšel, jak lékař za dveřmi kašle, přechází, myje se a cosi říká. Uběhly asi tři minuty; Levinovi se zdálo, že to bylo přes hodinu. Už nevydržel čekat déle.

„Petře Dmitriči, Petře Dmitriči!“ zaúpěl do otevřených dveří. „Proboha vás prosím, odpusťte mi. Přijměte mě tak, jak jste. Už to trvá přes dvě hodiny.“

„Hned, hned!“ volal hlas a užaslý Levin slyšel, že lékař se při těch slovech usmívá.

„Jenom na okamžik…“

„Hned.“

Uběhly další dvě minuty, než si lékař obul boty, a ještě dvě minuty, než se oblékl a učesal se.

„Petře Dmitriči!“ opět spustil Levin žalostně, ale v té chvíli se lékař objevil, ustrojený a učesaný. Ti lidé nemají svědomí. Česat se, když tu člověk hyne úzkostí!

„Dobré jitro!“ pravil lékař a podal Levinovi ruku, jako by ho chtěl pozlobit svým klidem. „Žádný spěch. Tak co se děje?“

Aby byl co nejdůkladnější, začal Levin vykládat zbytečně dopodrobna (...)

(......)