Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV

Levin nevěděl, zda je pozdě, či brzy. Všechny svíce už dávno dohořely. Dolly byla před chvilkou v pánském pokoji a radila lékaři, aby si šel lehnout. Levin seděl, poslouchal lékařovo vyprávění o dryáčnickém hypnotizérovi a díval se na popel jeho cigarety. Byla to chvíle oddechu a Levin se v myšlenkách zatoulal jinam. Docela zapomněl, co se nyní děje. Poslouchal lékařovo vyprávění a rozuměl mu. Vtom se ozval strašný křik. Ten křik byl tak děsný, že Levin ani nevyskočil, ale se zatajeným dechem pohlédl ulekaně a tázavě na lékaře. Lékař sklonil hlavu na stranu, pozorně poslouchal a pochvalně se usmál. Všecko bylo tak nezvyklé, že Levina už nic nezaráželo. Asi to musí tak být, myslil si a zůstal sedět. Čí to byl křik? Levin vyskočil, po špičkách vběhl do ložnice, obešel Lizavetu Petrovnu a kněžnu a stoupl si na své místo u hlav postele. Křik ustal, ale něco se tu změnilo. Co vlastně – neviděl a nechápal, ani nechtěl vidět a chápat. Ale poznal to na Lizavetě Petrovně. Její tvář byla přísná a bledá a stále stejně odhodlaná, ačkoli se jí čelisti trochu škubaly a oči měla pozorně upřeny na Kitty. Rozpálená, zmučená, zpocená Kittina tvář s přilepenou kadeří vlasů byla obrácena k němu a hledala jeho pohled. Zvednuté ruce se vztahovaly po jeho rukou. Uchopila ho zpocenýma rukama za studené ruce a tiskla si je k obličeji.

„Nechoď pryč, nechoď pryč! Já se nebojím, nebojím se!“ chrlila překotně. „Maminko, sundejte mi náušnice. Překážejí mi. Nebojíš se? Už to brzo bude, Lizaveto Petrovno…“

Mluvila horečně rychle a chtěla se usmát. Ale vtom se jí obličej znetvořil a odstrčila muže od sebe.

„Ne, to je hrozné! Já umřu, umřu! Jdi pryč, jdi pryč!“ zvolala a znova se ozval ten strašný křik.

Levin se chytil za hlavu a vyrazil z pokoje.

„To nic, to nic, všecko je dobré!“ volala za ním Dolly.

Ale ať říkali, co chtěli, Levin věděl, že teď už je všecko ztraceno. Opřen hlavou o veřej stál ve vedlejším pokoji a slyšel něčí vřískot a řev, jaký ještě nikdy neslyšel, a věděl, že tak křičí to, co kdysi bylo Kitty. Dítě si už dávno nepřál. Nyní to dítě nenáviděl. Teď si ani nepřál, aby žila, přál si jen, aby to hrozné utrpení skončilo.

„Doktore! Co to znamená? Co to je? Bože můj!“ zvolal a chytil přicházejícího lékaře za ruku.

„Už se blíží konec,“ pravil lékař. A tvářil se při tom tak vážně, že Levin pochopil slova „blíží se konec“ v tom smyslu, že Kitty umírá.

Jako pominutý vběhl do ložnice. První, co uviděl, byla tvář Lizavety Petrovny. Byla ještě chmurnější a přísnější. Kittin obličej zde nebyl. Na místě, kde byl předtím, bylo cosi strašného jak křečovitým výrazem, tak zvukem, který odtamtud vycházel. Levin klesl hlavou na pelest. Cítil, že mu puká (...)

(......)