Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI

Kolem desáté hodiny seděli u Levina starý kníže, Sergej Ivanovič a Stěpan Arkaďjič, a když pohovořili o rodičce, mluvili také o jiných věcech. Levin poslouchal, bezděčně při těch řečech vzpomínal na nedávnou událost, na všechno, co se zběhlo do dnešního rána, a vzpomínal i na sebe, jaký byl včera, než se to stalo. Od té doby jako by uplynulo sto let. Připadal si jako na nějakém nedostupném vrcholu, z kterého opatrně sestupoval, aby neurazil své společníky. Mluvil a bez ustání myslil na ženu, zevrubně uvažoval, jak se jí daří, vzpomínal na syna a snažil se přivyknout myšlence na jeho existenci. Celý ženský svět, který pro něho nabyl nového, neznámého významu po tom, co se oženil, stoupl teď v jeho představách do takové výše, že jej nemohl ve své fantazii obsáhnout. Naslouchal rozhovoru o včerejším obědě v klubu a přemýšlel: Co teď asi dělá, jestlipak usnula? Jak se jí daří? Nač myslí? Křičí syn Dmitrij? A uprostřed rozmluvy, uprostřed věty vyskočil a odcházel z pokoje.

„Vzkaž mi, jestli k ní smím,“ pravil kníže.

„Dobře, hned,“ odpověděl Levin a bez meškání šel k ní.

Nespala, ale tiše rozmlouvala s matkou o brzkých křtinách.

Byla hezky ustrojená, učesaná, měla parádní čepeček bledě modře zdobený, ruce položené na pokrývce a ležela naznak. Přivítala ho pohledem a pohledem ho volala k sobě. Její pohled, i tak jasný, rozjasňoval se ještě víc, když se muž blížil k ní. Ve tváři se jí zračila podobná proměna z pozemského v nadpozemské, jaká bývá ve tvářích zesnulých; jenže tam je to loučení, zde to byl pozdrav na uvítanou. Opět ho zaplavilo vzrušení jako ve chvíli, kdy rodila. Vzala ho za ruku a ptala se, zda spal. Nebyl schopen odpovědi a odvrátil se, protože si uvědomil svou slabost.

„A já jsem si zdřímla, Kosťo!“ řekla mu. „A je mi teď tak dobře.“

Dívala se na něho, ale vtom se její výraz změnil.

„Dejte mi ho,“ řekla, jakmile zaslechla, že dítě zapištělo. „Dejte mi ho sem, Lizaveto Petrovno, ať se taky podívá.“

„No, tak ať se táta podívá,“ řekla Lizaveta Petrovna, zvedla cosi červeného, podivného a rozkývaného a přinesla to. „Počkejte, nejdřív se dáme do pořádku.“ A Lizaveta Petrovna položila to kývající se, červené něco na postel, začala dítě rozvinovat a zavinovat, zdvíhala je a převracela jedním prstem a něčím je zasypávala.

Při pohledu na to žalostné stvořeníčko se Levin marně snažil najít ve svém nitru aspoň nějaké příznaky otcovské lásky. Cítil k té bytosti jen ošklivost. Ale když bylo dítě rozbalené, když se mihly tenoučké ručky a šafránově zbarvené nožky, rovněž (...)

(......)