Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX

Stěpan Arkaďjič už byl na odchodu, když přišel Korněj a hlásil:

„Sergej Alexejevič!“

„Kdopak je to Sergej Alexejevič?“ užuž začal Stěpan Arkaďjič, ale hned si vzpomněl.

„Ach ano, Serjoža!“ řekl.

Sergej Alexejevič! A on si myslil, že je to přednosta odboru. Vždyť ho Anna prosila, aby se na něho podíval, vzpomněl si.

A v paměti se mu vybavil nesmělý, žalostný výraz, s kterým mu Anna řekla na rozloučenou: „Přece ho uvidíš. Zjisti podrobně, kde je, koho má u sebe. A Stivo… kdyby bylo možné! Je to přece možné?“ Stěpan Arkaďjič pochopil, co znamená „kdyby bylo možné“. Kdyby bylo možné provést rozvod tak, aby syn zůstal jí… Nyní Stěpan Arkaďjič viděl, že na to není ani pomyšlení, ale přesto byl rád, že synovce uvidí.

Alexej Alexandrovič švagra upozornil, že se před synem nikdy nemluví o matce, a žádal ho, aby se o ní nezmiňoval ani slovem.

„Byl velice nemocen po tom setkání s matkou, s kterým jsme ne-po-čí-ta-li,“ pravil Alexej Alexandrovič. „Skoro jsme se obávali o jeho život. Ale racionálním léčením a v létě koupáním v moři se jeho zdraví zlepšilo a teď jsem ho na radu lékaře dal do školy. Vliv spolužáků je opravdu blahodárný. Je teď úplně zdráv a dobře se učí.“

„Takový junák! To už vážně není Serjoža, ale hotový Sergej Alexejevič!“ s úsměvem řekl Stěpan Arkaďjič, když uviděl hezkého statného chlapce v modrém kabátku a dlouhých kalhotách, který rázně a nenuceně vešel do pokoje. Chlapec vypadal zdravě a vesele. Uklonil se strýci jako cizímu člověku, ale když ho poznal, začervenal se a skoro uraženě a rozzlobeně se od něho rychle odvrátil. Šel k otci a podal mu školní zprávu.

„No, je to slušné,“ řekl otec, „můžeš jít.“

„Zhubl a vyrostl, a už to není děcko, ale kluk. To se mi líbí,“ řekl Oblonskij. „Ale pamatuješ se na mne?“

Chlapec se honem ohlédl po otci.

„Pamatuju, mon oncle^[50],“ odvětil, podíval se na strýce a opět sklopil zrak.

Strýc zavolal hocha k sobě a vzal ho za ruku.

„Tak co, jak se máme?“ Rád by se byl s ním dal do řeči a nevěděl, jak začít.

Chlapec neodpovídal, červenal se a opatrně táhl ruku zpět.

Jakmile Stěpan Arkaďjič jeho ruku pustil, pohlédl Serjoža tázavě na otce a už jako pták, puštěný na svobodu, hbitě vyrazil z pokoje.

Uplynul rok od té doby, co Serjoža viděl naposledy svou matku. Od těch časů už o ní neslyšel. Téhož roku byl dán do školy, kde poznal spolužáky a oblíbil si je. Sny a vzpomínky na matku, z kterých se po onom shledání roznemohl, ho teď už nezajímaly. Kdykoli se dostavily, horlivě je zapuzoval, protože se za ně styděl, hodily se snad pro děvčata, ale ne pro chlapce a kamaráda. Věděl, že mezi otcem a matkou došlo ke sváru, který je rozloučil, věděl, že je mu souzeno zůstat s otcem, a snažil se té myšlence přivyknout.

Setkání se strýcem, který byl podobný matce, mu bylo nepříjemné, (...)

(......)