Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX

Jako vždy, Oblonskij ani tentokrát v Petrohradě nezahálel. Kromě řízení, které měl s rozvodem sestřiným a s obstaráváním místa, musel se v Petrohradě jako vždy osvěžit po moskevské zatuchlosti, jak říkal.

Přes své šantány a omnibusy byla Moskva přece jen rybník se stojatou vodou. Stěpan Arkaďjič to vždy pociťoval. Po delším pobytu v Moskvě – zvlášť v bezprostředním styku s rodinou – cítil, jak klesá na mysli. Po delším nepřetržitém pobytu v Moskvě to s ním docházelo tak daleko, že mu dělala těžkou hlavu špatná ženina nálada a její výčitky, zdraví a výchova dětí i malicherné starosti v úřadě; dokonce si dělal těžkou hlavu z toho, že má dluhy. Ale stačilo, aby přijel do Petrohradu a zůstal tam nějakou dobu v kruzích, v kterých se pohyboval, kde se žilo, skutečně žilo, a nikoli živořilo jako v Moskvě – a už všechny ty myšlenky mizely a rozplývaly se jako vosk nad ohněm.

Žena…? Zrovna dnes mluvil s knížetem Čečenským. Kníže Čečenskij měl ženu a rodinu – odrostlé děti, chovance vojenské gardové školy. A měl ještě druhou, nelegitimní rodinu, v které měl rovněž děti. Ačkoli i první rodina byla dobrá, cítil se kníže Čečenskij šťastnější v druhé rodině. Vodil do ní nejstaršího syna a vykládal Oblonskému, že to pokládá za užitečné pro synův vývoj. Co by tomu řekli v Moskvě?

Děti? V Petrohradě děti nechaly své otce žít. Děti byly vychovávány v ústavech a nevládly zde takové bláznivé představy, jaké byly rozšířeny v Moskvě, například u Lvovů – že děti mají mít veškerý životní přepych, kdežto rodiče jen práci a starosti. Zde se chápalo, že člověk má žít pro sebe, jako musí žít vzdělaný člověk.

Úřad? Ani úřad tu nebyl takový zoufale těžký chomout, do jakého byl člověk zapřažen v Moskvě. Zde měl úřad smysl. Seznámení, trochu ochoty, trefné slovo, schopnost určitého komediantství – a člověk najednou dělal kariéru jako Brjancev, s kterým se Stěpan Arkaďjič setkal včera a který teď patřil mezi nejvyšší hodnostáře. Takový úřad stál za to.

Zvláště pak petrohradský názor na otázky finanční působil na Stěpana Arkaďjiče konejšivě. Bartňanskij, který při svém způsobu života utrácel alespoň padesát tisíc ročně, učinil o tom včera pozoruhodný výrok.

Když se před obědem rozhovořili, Stěpan Arkaďjič Bartňanskému řekl: „Ty se tuším dobře znáš s Mordvinským. Mohl bys mi prokázat službu, ztrať prosím tě za mne slovo. Vím o místě, které bych rád dostal. Jako člen komise…“

„No, já si to stejně nebudu pamatovat… Ale že se ti chce do těch železničních podniků mezi židy? Říkej si, co chceš, je to přece jen svinstvo!“

Stěpan Arkaďjič mu neřekl, že ta věc má budoucnost. Bartňanskij by to nepochopil.

„Potřebuju peníze, nemám být z čeho živ.“

„Ale přece jsi živ?“

„Jsem, ale mám dluhy.“

„Prosím tě! A moc?“ soucitně se otázal Bartňanskij.

„Hrozně moc, takových dvacet tisíc.“

Bartňanskij se vesele rozesmál.

„Ó šťastný člověče!“ zvolal. „Já mám dluhů půldruhého miliónu a nic nemám, a jak vidíš, ještě se dá žít!“

A Stěpana Arkaďjiče o tom (...)

(......)