Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI

Po skvostném obědě a značném množství koňaku, vypitého u Bartňanského, přišel Stěpan Arkaďjič jen s nepatrným zpožděním k hraběnce Lydii Ivanovně.

„Kdo je ještě u paní hraběnky? Ten Francouz?“ zeptal se vrátného, zatímco si prohlížel známý svrchník Alexeje Alexandroviče a prapodivný, dětinský plášť s přezkami.

„Alexej Alexandrovič Karenin a hrabě Bezzubov,“ stroze odpověděl vrátný.

Kněžna Mjagká dobře hádala, pomyslil si Stěpan Arkaďjič, když stoupal po schodech. Je to zvláštní! Ale neškodilo by seznámit se s ní blíž. Má obrovský vliv. Kdyby se přimluvila u Pomorského, bylo by to v suchu.

Venku ještě bylo docela světlo, ale v malém salónku se staženými roletami už svítily lampy.

U kulatého stolu pod lampou seděla hraběnka s Kareninem a tiše hovořili. Menší pohublý muž s ženskými kyčlemi a s nohama ohnutýma v kolenou, velice bledý a sličný, s krásnýma zářivýma očima a dlouhými vlasy, které mu spadaly na límec tmavého kabátu, stál na druhém konci pokoje a prohlížel si podobizny na zdi. Oblonskij se pozdravil s paní domu i s Kareninem a mimoděk pohlédl ještě jednou na neznámého muže.

„Monsieur Landau!“ oslovila ho hraběnka jemně a ohleduplně, až to Oblonského překvapilo. A hned je seznámila.

Landau se chvatně rozhlédl, přistoupil blíž, s úsměvem vložil do podávané ruky Stěpana Arkaďjiče strnulou, zpocenou ruku a hned zase poodešel a prohlížel si obrazy. Hraběnka a Alexej Alexandrovič se na sebe významně podívali.

„Velice mě těší, že vás vidím, zvláště dnes,“ pravila hraběnka Lydie Ivanovna a ukázala Stěpanovi Arkaďjiči místo vedle Karenina.

„Představila jsem vám ho jako Landaua,“ řekla tiše, podívala se na Francouze a hned potom na Alexeje Alexandroviče, „ale je vlastně hrabě Bezzubov, jak asi víte. Ale nemá ten titul rád.“

„Ano, slyšel jsem,“ řekl Stěpan Arkaďjič, „prý hraběnku Bezzubovovou zázračně uzdravil.“

„Byla dnes u mne, je tak nešťastná!“ obrátila se hraběnka k Alexejovi Alexandroviči. „To rozloučení je pro ni strašné. Je to pro ni taková rána!“

„A on skutečně odjíždí?“ tázal se Alexej Alexandrovič.

„Ano, jede do Paříže. Včera slyšel hlas,“ pravila hraběnka Lydie Ivanovna a upřela zrak na Stěpana Arkaďjiče.

„Ach, hlas!“ opakoval Oblonskij. Tušil, že musí být co nejobezřelejší v této společnosti, v které se děje anebo bude dít cosi zvláštního, k čemu dosud nemá klíč.

Nastala krátká odmlka, po níž hraběnka Lydie Ivanovna, jako by přistupovala k jádru rozmluvy, řekla Oblonskému s jemným úsměvem: „Znám vás dávno a velice ráda vás poznám blíž. Přátelé mých přátel jsou mými přáteli. Ale chce-li člověk být přítelem, musí se umět vžít do přítelova duševního stavu, a já se obávám, že tak nečiníte vůči Alexejovi Alexandroviči. Rozumíte, o čem mluvím,“ dodala a pozdvihla k němu krásné zádumčivé oči.

„Částečně chápu, Milosti, že situace Alexeje Alexandroviče…,“ pravil Oblonskij. Dost dobře nechápal, oč jde, a proto chtěl raději setrvat při všeobecných řečech.

„Změna netkví ve vnější stránce,“ řekla (...)

(......)