Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII

Stěpan Arkaďjič byl nadobro přiveden z konceptu těmi divnými, pro něho novými řečmi, které tu slyšel. Složitý petrohradský život jako takový na něho účinkoval povzbudivě, neboť ho vyváděl z moskevské stagnace. Ale ty složitosti se mu líbily a rozuměl jim ve sférách, které mu byly blízké a známé. V tom cizím prostředí však byl zaražen, ohromen a nemohl všecko postihnout. Jak tak poslouchal hraběnku Lydii Ivanovnu a cítil, že krásné, snad naivní, snad chytrácké (to sám nevěděl) Landauovy oči jsou upřeny na něho, začínal pociťovat v hlavě jakousi zvlášní tíhu.

V hlavě mu vířily nejrozmanitější myšlenky. Marie Saninová se raduje, že jí zemřelo dítě… Teď by neškodilo si zakouřit… Ke spáse je třeba jen víry a mniši nevědí, jak se to dělá, ale ví to hraběnka Lydie Ivanovna… Z čeho má tu tíhu v hlavě? Z koňaku, nebo proto, že je to všecko tak zvláštní? Zatím snad nic neprovedl. Ale žádat o přímluvu už přece nesmí. Prý tu každého nutí, aby se modlil. Jenom aby ho taky nenutili. To by bylo už příliš hloupé. A ona čte nějaký hrozný nesmysl, ale má dobrou výslovnost. Landau je Bezzubov. Jak to, že je Bezzubov? Vtom Stěpan Arkaďjič cítil, jak se mu spodní čelist nezadržitelně nakrucuje k zívnutí. Přihladil si licousy, aby nebylo vidět, že zívá, a trochu se probral. Ale hned vzápětí cítil, že spí a užuž začne chrápat. Procitl ve chvíli, kdy se ozval hlas hraběnky Lydie Ivanovny. „Spí.“

Stěpan Arkaďjič sebou polekaně trhl jako přistižen při zlém činu. Ale rázem se upokojil, když viděl, že slovo „spí“ se nevztahuje na něho, nýbrž na Landaua. Francouz usnul právě tak jako Stěpan Arkaďjič. Ale kdyby spal Stěpan Arkaďjič, byli by dotčeni, jak myslil (vlastně si to ani nemyslil, tak mu zde všecko připadalo zvláštní), kdežto ze spánku Landauova měli náramnou radost, zvlášť hraběnka Lydie Ivanovna.

„Mon ami,“^[53] pravila Lydie Ivanovna, opatrně zvedla záhyby svých šatů, aby nezpůsobila hluk, a oslovujíc ve svém vzrušení Karenina už nikoli Alexeji Alexandroviči, nýbrž ami, „donnez lui la main. Vous voyez?^[54] Psst!“ zasyčela na sluhu, který opět vstoupil. „Nepřijímat.“

Francouz spal, anebo předstíral, že spí, opřen hlavou o lenoch křesla, a zpocenou rukou, kterou měl na koleně, dělal mírné pohyby, jako by něco chytal. Alexej Alexandrovič vstal, chtěl se pohybovat opatrně, ale zavadil o stůl. Přistoupil k Francouzovi a vložil ruku do jeho ruky. Stěpan Arkaďjič vstal také. Nevěděl, zda spí, či bdí, zeširoka rozevíral oči, aby se snad vzbudil, a díval se střídavě na Alexeje Alexandroviče a na Francouze. Nebyl to sen, byla to skutečnost. Stěpan Arkaďjič cítil, jak se jeho nebohé hlavě přitěžuje stále víc a víc.

„Que la personne qui et arrivée la derniere, celle qui demande, qu’elle sorte! Qu’elle sorte!“^[55] promluvil Francouz s očima stále zavřenýma.

„Vous m’excuserez, maiz vous voyez… Revenez (...)

(......)