Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII

Aby se v rodinném životě mohlo něco podniknout, k tomu je nezbytný buď naprostý rozkol mezi manžely, anebo láskyplná shoda. Je-li poměr mezi manžely nejasný a chybí jedno i druhé, pak nelze podnikat nic.

Mnohé rodiny zůstávají léta na stejném místě, i když se oběma manželům dávno zprotivilo, a to jen proto, že zde není ani úplný rozkol, ani shoda.

Vronskému i Anně připadal život v Moskvě, v tom vedru a prachu, kdy slunce už nesvítilo jarně, nýbrž letně, kdy všechny stromy na bulvárech byly už dávno obaleny listím a listí už bylo pokryto prachem, celý ten moskevský pobyt jim oběma připadal nesnesitelný. Ale třebaže se kdysi umluvili, že odjedou do Vozdviženského, nikam nejeli a stále zůstávali v Moskvě, které už dávno měli oba dost. Zůstávali zde, protože poslední dobu mezi nimi nebylo shody.

Podrážděnost, která je navzájem odcizovala, neměla žádnou vnější příčinu a všechny pokusy o domluvu ji nejen neodstraňovaly, ale ještě ji zvyšovaly. Byla to podrážděnost vnitřní, u Anny odůvodněná jeho vzrůstajícím chladem, kdežto u něho – lítostí, že se kvůli Anně dostal do těžké situace, kterou mu nijak neulehčila, ale naopak ještě ztěžovala. Ani jeden, ani druhý nevyslovil příčinu své podrážděnosti, ale jeden si myslil o druhém, že není v právu, a při sebemenší zámince si to hleděli navzájem dokázat.

Pro Annu znamenal on celý, se všemi svými zvyky, názory a snahami, se všemi duševními i fyzickými rysy jedno jediné – lásku k ženám, a ta láska, která se podle jejího cítění měla soustřeďovat jen na ni, tato láska chladla. Soudila tedy, že asi přenesl část lásky na jiné či na jinou ženu – a žárlila. Nežárlila na nějakou určitou ženu, ale proto, že jeho láska ochladla. Neměla objekt žárlivosti, ale hledala jej. Při sebenepatrnější narážce přenášela svou žárlivost z jednoho objektu na druhý. Jednou žárlila na ty sprosté ženštiny, s kterými mohl ve společnosti svobodných přátel tak snadno navázat styky; podruhé žárlila na vznešené dámy, s kterými by se mohl setkat; jindy zas na vybájenou dívku, s kterou se chce oženit, až se pro ni rozejde s ní, s Annou. A ta poslední žárlivost ji mučila nejvíce, zejména proto, že se jí sám ve chvíli sdílnosti neobezřetně svěřil, že matka ho tak špatně chápe, že se ho odvážila přemlouvat, aby se oženil s princeznou Sorokinovou.

A ve své žárlivosti se Anna na něho hněvala a ve všem vyhledávala důvody k hněvu. Ze všech svízelů, na které narážela ve své situaci, obviňovala jeho. Mučivé očekávání, které prožila v Moskvě mezi nebem a zemí, liknavost a nerozhodnost Alexeje Alexandroviče, svou osamělost – všecko přičítala jemu. Kdyby ji miloval, plně by si uvědomil její těžkou situaci a vysvobodil by ji. Za to, že žije v Moskvě, a nikoli na venkově, mohl rovněž on. Nemohl se zahrabat na venkově, jak si přála ona. Nezbytně potřeboval společnost, a tím ji uvrhl do té strašné situace, jejíž tíhu si nechtěl uvědomit. A rovněž jeho vinou byla navždy odloučena od syna.

Ani vzácné chvíle vzájemné něhy ji (...)

(......)