Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XL

Ve velkém voze třetí třídy, kam celý den pražilo slunce a kde sedělo plno lidí, bylo takové horko a dusno, že Něchljudov nešel dovnitř, nýbrž zůstal na plošině. Ale i zde bylo k zalknutí a Něchljudov vydechl z plných plic, až když vozy projely řadami domů a nastal průvan. Ano, zabili je, opakoval si Něchljudov slova, která řekl sestře. A ze všech dnešních dojmů se jeho obrazotvornosti navýsost barvitě zjevila krásná tvář druhého mrtvého trestance s úsměvem na rtech, s přísným čelem a malým silným uchem pod sinající vyholenou lebkou. A nejhorší ze všeho je, že ho zabili a nikdo neví, kdo ho zabil. Ale zabili. Vedli ho jako všecky trestance na Maslennikovův rozkaz. Maslennikov asi učinil obvyké opatření, napsal svůj pitomý podpis s kudrlinkami na listinu s tištěnou hlavičkou a je víc než jisté, že on se za viníka považovat nebude. Ještě méně se může pokládat za viníka vězeňský lékař, který prohlížel trestance. Pečlivě vykonal svou povinnost, izoloval zesláblé a nemohl předvídat to hrozné vedro, ani že je povedou tak pozdě a v takové tlačenici. Inspektor? Ale inspektor jenom splnil nařízení, že dne toho a toho má být vypraveno tolik a tolik káranců, vypovězenců, mužů a žen. Stejně nemůže nést vinu ani důstojník z eskorty, jehož povinností bylo tolik a tolik osob převzít tam a tam a zase je tam a tam v plném počtu předat. Vedl skupinu jako vždy, vše bylo v pořádku a nikterak nemohl tušit, že by takoví silní lidé jako ti dva, které viděl Něchljudov, nevydrželi a zemřeli. Nikdo není vinen, avšak lidé byli zabiti, a přece je zabili právě tihle lidé, kteří na jejich smrti nenesou vinu.

Vše se stalo proto, uvažoval Něchljudov, že oni všichni – gubernátoři, vězeňští a policejní inspektoři, strážníci – se domnívají, že jsou v životě chvíle, kdy se s člověkem nemusí jednat lidsky. Vždyť každý z nich – ať Maslennikov, inspektor či důstojník –, kdyby nebyl gubernátorem, inspektorem nebo důstojníkem, každý by si stokrát rozvážil, zda je možné posílat lidi do takového vedra a v takové tlačenici, každý by cestou zůstal stokrát stát, a kdyby viděl, že člověk umdlévá a dusí se, vyvedl by ho ze zástupu, zavedl by ho do stínu, dal by mu napít, nechal by ho odpočinout, a kdyby už došlo k neštěstí, projevil by soustrast. Oni to neučinili, dokonce v tom bránili druhým jen proto, že před sebou neviděli lidi ani povinnosti, které k nim mají, nýbrž úřad a jeho požadavky, které stavěli nad požadavky lidskosti. V tom všecko vězí. Kdybychom měli uznat, že cokoli jiného je nad lásku k lidem, byť na jedinou hodinu, byť v jednom jediném výjimečném případě, pak nebude zločinu, který by nebylo možné na lidech páchat a přitom necítit vinu.

Něchljudov se tak zamyslel, že ani nezpozoroval, jak se počasí změnilo. Slunce se schovalo za nízký roztrhaný oblak vpředu, nad obzorem táhlo ze západu husté, světle šedé mračno a kdesi daleko nad poli a lesy už z něho padal šikmý déšť. Z mračna vanul vlhký, studený vzduch. Tu a tam proťal mračno blesk a do rachotu vozů (...)

(......)