Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLI

Vagón, v kterém seděl Něchljudov, byl z poloviny obsazen. Bylo tu služebnictvo, řemeslníci, dělníci, řezníci, židé, obchodní příručí, několik žen, ženy dělníků, byl tu voják, byly tu dvě paničky, jedna mladá, druhá starší, s náramky na nahé ruce, a konečně tu byl přísně vypadající pán s kokardou na černé čepici. Všichni se už rozsadili, upokojili se a teď seděli klidně, louskali slunečnicová jadérka, kouřili nebo se živě bavili se sousedy.

Taras seděl celý šťastný po pravé straně chodbičky, kde držel Něchljudovovi místo, a živě rozprávěl se svalnatým mužem v rozepjatém soukenném kabátě. Seděli proti sobě. Jak se potom Něchljudov dověděl, byl to zahradník, a jel do místa. Něchljudov nedošel až k Tarasovi a zůstal stát v chodbičce vedle úctyhodného starce v nankinovém kabátě, rozmlouvajícího s mladou ženou ve venkovském šatě. Vedle ženy sedělo sedmileté děvčátko v nové zástěrce a s copánkem z vlasů skoro bílých. Děvčátko sedělo, nohama ani nedosahovalo k podlaze a ustavičně louskalo jadérka ze slunečnice. Starý se ohlédl po Něchljudovovi, odhrnul si šos kabátu z leštěné lavice, na které seděl sám, a přívětivě pobízel:

„Posaďte se, prosím.“

Něchljudov poděkoval a sedl si k němu. Jakmile se usadil, pokračovala žena v přerušeném vyprávění. Vyprávěla, jak se měla v městě u muže, od kterého zrovna jela.

„Byla jsem za ním o masopustě a teď s pomocí boží zase. A když dá pánbůh, podívám se tam o Vánocích.“

„To je dobře,“ pravil starý a pohlédl na Něchljudova. „Musí se na ně občas dohlídnout, nebo se mladý člověk ve městě zkazí.“

„Ba ne, dědečku. Můj není takový. Ten nevyvádí žádné hlouposti. On je jako panenka. Všecky peníze do poslední kopejky posílá domů. A z holky měl takovou radost, to vám ani nevypovím,“ pravila žena s úsměvem.

Děvčátko vyplivovalo slupky, poslouchalo, co říká matka, a teď jako na potvrzení jejích slov pohlédlo klidnýma, moudrýma očima starci i Něchljudovovi do obličeje.

„Když má rozum, tím líp,“ řekl starý. „A tohle nepěstuje?“ dodal a ukázal očima na manželskou, nejspíš dělnickou dvojici na druhé straně chodbičky.

Dělník si přiložil k ústům láhev s vodkou a se zvrácenou hlavou z ní táhl, zatímco žena držela ranec, z něhož láhev vybalili, a upřeně se dívala na muže.

„Ne, můj nepije ani nekouří.“ Žena rozmlouvajíc se starcem využila příležitosti, aby mohla ještě jednou pochválit svého muže. „Takového aby pohledal, dědečku. Vidíte to,“ obrátila se k Něchljudovovi.

„Tím líp,“ opakoval starý a díval se na popíjejícího dělníka.

Dělník upil z láhve a podal ji ženě. Žena si vzala láhev, pohodila hlavou a se smíchem si přihnula. Když dělník zpozoroval, že Něchljudov a starý se na něho dívají, obrátil se k nim:

„Copak, pane? Že pijem? Když pracujem, to žádný nevidí, ale když se napijem, hned to vidí každý. Já si vydělám, tak piju a dám zavdat i ženě. A basta.“

„Ano, ano,“ řekl Něchljudov, nevěda co odpovědět.

„Není to tak, milostpane? Moje stará je od rány. Jsem s ní spokojený a ona na mě (...)

(......)