Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLII

Ještě než Něchljudov vystoupil z vlaku, zpozoroval na stanici několik přepychových kočárů, tažených čtyřspřežími a trojspřežími dobře živených koní s cinkajícími rolničkami. Když potom vyšel na mokré nástupiště, ztmavělé po dešti, zahlédl před první třídou hlouček, v kterém nápadně vynikala velká tlustá dáma v klobouku s drahými pery a v letním plášti a vyčouhlý mladík s tenkýma nohama. Měl cyklistický úbor a vedl obrovského vykrmeného psa s přepychovým obojkem. Za nimi stáli lokajové s plášti a slunečníky a kočí, kteří přišli k vlaku. Z celého toho hloučku, od tlusté paní až po kočího, který si přidržoval šosy dlouhého kabátu, dýchalo klidné sebevědomí a blahobyt. Kolem hloučku se hned utvořil kruh zvědavců, kořících se bohatství. Byl tu přednosta stanice v červené čepici, četník, pohublá dívka v ruském kroji s korály, každé léto učinkující při příjezdu vlaků, telegrafista a cestující, muži i ženy.

V mladíkovi se psem poznal Něchljudov gymnazistu Korčagina mladšího. Tlustá dáma byla kněžnina sestra, k níž jeli Korčaginovi na statek. Vlakvedoucí s lesklými prýmky i botami otevřel dvířka vozu a na znamení úcty je přidržel, zatímco Filip a nosič opatrně vynášeli na rozkládacím křesle kněžnu s protáhlým obličejem. Sestry se navzájem pozdravily, zazněly francouzské věty, zda kněžna pojede v kočáře či v kolesce, a průvod uzavíraný kudrnatou panskou se slunečníkem se hnul k východu.

Něchljudov se s Korčaginovými nechtěl setkat a zas se s nimi loučit, proto nešel až k východu, zůstal stát a čekal, až celé procesí přejde. Kněžna se synem, Missi, doktor a panská šli napřed, kdežto starý kníže zůstal se švagrovou vzadu, a protože Něchljudov k nim nešel blíž, zaslechl z jejich rozmluvy jen útržkovité francouzské věty. Jak už se to stává, utkvěla jedna z těch vět, knížetem vyslovených, Něchljudovovi v paměti i s celým přízvukem a hlasovým zabarvením.

„Oh! II est du vrai grand monde, du vrai grand monde,^[60]“ řekl o někom kníže svým silným sebevědomým hlasem a spolu se švagrovou, provázen uctivými průvodčími a nosiči, prošel staniční bránou.

V té chvíli se přihrnul zezadu hlouček dělníků v lýčených střevících a s krátkými kožíšky a ranci na zádech. Dělníci přistoupili rázně a svižně k prvnímu vozu a chtěli nastoupit, ale průvodčí je hned zahnal. Nemeškali, rychle, ve spěchu, divže si vzájemně nešlapali na paty, šli dál k vedlejšímu vozu, vráželi ranci do rohů a do dveří a už nastupovali, když je spatřil jiný průvodčí u východu a přísně je okřikl. Dělníci, kteří už nastoupili, ihned pospíšili ven a zase tak svižně a rázně zamířili ještě dál, k vozu, v kterém jel Něchljudov. Průvodčí je opět zadržel. Zůstali stát a už chtěli jít zase dál, ale Něchljudov jim řekl, že ve voze je místo a aby sem šli. Poslechli a Něchljudov vstoupil za nimi. Dělníci už si chtěli sednout, avšak pán s kokardou i obě dámy, považujíce jejich pokus o umístění v tomto vagóně za urážku, se rozhodně vzepřeli a začali je vyhánět. Dělníci, jichž bylo asi dvacet, (...)

(......)