Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

Když Marja Pavlovna a Kaťuša došly k místu, odkud se ozýval hluk, spatřily, jak si zamračený tělnatý důstojník s velkými plavými kníry mne svrbící dlaně. Vyťal trestanci políček a teď chrlil sprosté, hrubé nadávky. Před ním stál dlouhý, hubený trestanec s hlavou do poloviny vyholenou, v krátkém plášti a ještě kratších kalhotách, jednou rukou si utíral obličej rozbitý do krve a druhou držel děvčátko zabalené v šátku, které pronikavě vřískalo.

„Já tě (sprostá nadávka) naučím odmlouvat (zase nadávka). Dáš ji k ženským!“ křičel důstojník. „Spoutat!“

Důstojník chtěl, aby trestanci dali pouta na ruce. Trestanec, člen zemědělské občiny, šel do vyhnanství a celou cestu nesl v náručí děvčátko, které mu zanechala žena; zemřela v Tomsku na tyfus. Trestancovy výmluvy, že by nemohl nést dítě, nakvašeného důstojníka tak podráždily, že nepoddajného trestance zbil.^[62]

Proti zbitému trestanci stál voják a s pouty na jedné ruce trestanec s černým vousem. Díval se úkosem, pochmurně na důstojníka i na zbitého trestance s děvčátkem. Důstojník opakoval vojákovi rozkaz, aby dítě odnesl. Mezi trestanci se žehralo stále hlasitěji.

„Jdem už od Tomska a nedali mu pouta,“ ozvalo se chraptivě v zadních řadách.

„Vždyť to není štěně, ale děcko.“

„Kam by tu holku dal?“

„To se nesmí,“ řekl ještě kdosi.

„Kdopak to byl?“ zařval důstojník, jako by ho uštkl a vrhl se k zástupu. „Já ti ukážu, nesmí! Kdo to řekl? Ty? Ty?“

„Říkají to všichni. Protože…“ začal sporý trestanec širokých lící.

Nedomluvil. Důstojník ho začal bít oběma rukama přes tvář. „Budete dělat rebelii? Já vám ukážu rebelii! Nechám vás postřílet jak psy. Nahoře mi ještě poděkujou. Vem mu tu holku!“

V zástupu ztichli. Voják vytrhl trestanci dítě, zoufale křičící, trestanec poslušně nastavil ruku a jiný voják mu připjal pouta.

Důstojník si narovnal řemen u šavle. „Odnes ji k ženským!“ zavolal na vojáka.

Děvčátko, celé zrudlé, si chtělo vyprostit ručky z šátku a pořád plakalo. Marja Pavlovna vystoupila ze zástupu a šla k důstojníkovi.

„Pane důstojníku, dovolil byste, já to dítě ponesu.“

Voják zůstal s dítětem stát.

„Co jsi zač?“ otázal se důstojník.

„Jsem politická.“

Hezký obličej Marji Pavlovny s krásnýma výraznýma očima (viděl ji už, když přejímali vězně) nejspíš na důstojníka (...)

(......)