Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

Něchljudov si zvláště oblíbil souchotinářského mladíka Krylcova, odsouzeného k nuceným pracím, který šel se skupinou, v níž byla Maslovová. Seznámil se s ním už v Jekatěrinburgu a potom ho na cestě několikrát viděl a mluvil s ním. Jednou v létě s ním strávil na zastávce skoro celý den. Krylcov se rozhovořil a vyprávěl mu svůj příběh a jak se z něho stal revolucionář. Než se dostal do vězení, byla jeho životní historie krátká. Otec, bohatý statkář z jižních gubernií, zemřel, když Krylcov byl ještě malý. Byl jedináček a vychovávala ho matka. Učil se dobře na gymnáziu i na univerzitě a vystudoval jako první kandidát matematické fakulty. Nabízeli mu místo na fakultě a cestu do ciziny. Ale Krylcov váhal. Měl dívku, miloval ji a pomýšlel na ženění a na činnost ve venkovské samosprávě. Měl do všeho chuť, ale k ničemu se nemohl odhodlat. V té době ho kolegové z fakulty požádali o peníze na společnou věc. Věděl, že ta společná věc je revoluce, o kterou se tehdy ani dost málo nezajímal, avšak ze solidarity a z ješitnosti, aby si neřekli, že se bojí, jim peníze dal. Kolegové byli dopadeni. Z nalezeného psaníčka se zjistilo, že peníze poskytl Krylcov. Byl zatčen a zavřeli ho nejprve na policii a potom do vězení.

„Ve vězení, kam mě zavřeli,“ vykládal Krylcov Něchljudovovi (seděl tu se svou vpadlou hrudí na vysoké pryčně, lokty opřen o kolena, a jen tu a tam pohlédl blýskavýma, horečnatýma, krásnýma, inteligentníma a milýma očima na Něchljudova), „v tom vězení se to nebralo nějak zvlášť přísně. Mohli jsme si vyťukávat na zeď různé vzkazy, a dokonce jsme chodili po chodbě, mluvili jsme spolu, dělili se o jídlo a o tabák, večer jsme dokonce sborově zpívali. Měl jsem pěkný hlas. Ano. Nebýt matky (ta byla hrozně zdrcena), byl bych se ve vězení cítil dobře, docela příjemně, bylo tam mnoho zajímavého. Seznámil jsem se mimo jiné se slavným Petrovem (ten se pak na pevnosti podřezal sklem) a ještě s dalšími. Ale revolucionářem jsem nebyl. Také jsem se seznámil s dvěma sousedy z vedlejších cel. Byli zatčeni oba najednou v aféře s polskými letáky a souzeni za to, že se pokusili o útěk, když je vedli s eskortou na dráhu. Jeden byl Polák Loziński, druhý Žid, jmenoval se Rozovskij. Tak. Rozovskij byl ještě úplný hošík. Říkal, že je mu sedmnáct, ale vypadal na patnáct. Hubený, maličký, s jiskrnýma černýma očima, čiperný, a měl velké hudební nadání jako všichni Židé. Ještě mutoval, ale zpíval krásně. Ano. Viděl jsem, jak je oba vedou k soudu. Odvedli je ráno. Večer se vrátili a řekli nám, že byli odsouzeni k smrti. Nikdo to nečekal. Jejich případ byl tak bezvýznamný, jenom se pokusili uniknout eskortě a nikoho ani nezranili. A pak, vždyť je to něco tak nepřirozeného, že by někdo mohl popravit takové dítě, jako byl Rozovskij. A všichni jsme si ve vězení řekli, že je snad chtěli jenom postrašit a že rozsudek nebude potvrzen. Nejdříve nás to rozčililo, ale pak jsme se uklidnili a život šel dál svou cestou. Tak. Až jednou večer přijde k mým dveřím dozorce (...)

(......)