Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Onoho dne, kdy při odchodu ze stanice došlo mezi důstojníkem a trestanci ke srážce kvůli dítěti, vzbudil se Něchljudov v zájezdním hostinci pozdě a ještě se notně zdržel s dopisy, které si chystal do gubernského města, takže vyjel z hostince později než jindy a nepředjel trestaneckou skupinu cestou, jak tomu bývalo dříve, ale dorazil do vsi, u níž byla mezistanice, už za šera. V zájezdním hostinci, jehož majitelkou byla obstarožná tlustá vdova s bílým, nevídaně tlustým krkem, se Něchljudov upravil, napil se čaje v čisté světnici, hojně vyzdobené ikonami a obrazy, a pospíšil na etapní stanici za důstojníkem, aby ho požádal o povolení k návštěvě.

Žádný z důstojníků na šesti předešlých stanicích, třeba se střídali, nepustil Něchljudova do trestanecké místnosti, takže neviděl Kaťušu už přes týden. Důstojníci byli přísní, protože všude měla projíždět významná vězeňská vrchnost. Teď už odjela, aniž na stanici zavítala, a Něchljudov doufal, že důstojník z eskorty, který skupinu ráno převzal, mu stejně jako důstojníci předtím povolí návštěvu vězňů.

Hostinská Něchljudovovi nabídla krytou čtyřkolku, aby mohl jet na mezistanici, umístěnou na konci vsi, ale Něchljudov šel raději pěšky. Mladý čeledín, statný jonák v obrovských holínkách čerstvě namazaných voňavým dehtem se uvolil, že Něchljudova doprovodí. Padala mlha a byla taková tma, že kdykoli chasník poodešel na tři kroky v místech, kam nedopadalo světlo z oken, Něchljudov už ho neviděl, jenom slyšel, jak mu čvachtají boty v hlubokém mazlavém blátě.

Prošli návsí s kostelem a dlouhou ulicí se zářícími okny chalup, až se Něchljudov v patách za průvodcem octl na konci vsi v naprosté tmě. Ale záhy se z temnot vynořily u stanice paprsky svítilen, rozplizlé v mlze. Narudlé skvrny světel byly stále větší a jasnější; už bylo vidět kůly ohrady, černou postavu přecházejícího strážného, pruhovaný sloup a budku. Strážný zavolal na příchozí obvyklé: „Kdo tam?“ Když zjistil, že jde o cizí lidi, byl najednou tak přísný, že jim ani nechtěl dovolit, aby počkali u ohrady. Ale Něchljudovova průvodce ta přísnost nepřivedla z míry.

„Jejda, kmotře, nebuď takový pes!“ řekl mu. „Houkni tam na starého a my tu počkáme.“

Strážný neodpověděl, zavolal něco do branky, zůstal stát a upřeně se díval, jak ramenatý chasník čistí Něchljudovovi při světle lucerny dřívkem boty od nalepeného bláta. Za ohradou bylo slyšet hukot mužských i ženských (...)

(......)