Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

Mezistanice byla umístěna jako všechny stanice a mezistanice na sibiřské cestě. Na dvoře ohrazeném špičatými kůly byla tři obytná stavení. V největším, se zamřížovanými okny, byli umístěni trestanci, v druhém eskorta, ve třetím důstojník a kancelář. Ve třech domech se svítilo a to světlo (jako vždy a zejména zde) klamalo, neboť slibovalo v ozářených zdech nějakou dobrou pohodu. U vchodů svítily lucerny a ještě asi pět luceren svítilo podle zdí a ozařovalo dvůr. Poddůstojník zavedl Něchljudova po prkně ke vchodu do nejmenšího stavení. Vystoupil po třech schodech a pustil ho napřed do předsíně, osvětlené lampičkou a načichlé čoudem. U pece stál voják v košili z režného plátna, s nákrčníkem, v černých kalhotách a v jedné žluté holínce, nahýbal se nad samovarem a druhou holínkou jej rozdmýchával. Když uviděl Něchljudova, nechal samovaru, pomohl Něchljudovovi z koženého pláště a šel do světnice.

„Už je tady, Vaše Blahorodí.“

„Ať jde sem,“ ozvalo se zlostně.

„Pojďte dál,“ řekl voják a už se zase vrátil k samovaru.

V druhé místnosti, ozářené visací lampou, za stolem se zbytky od oběda a s dvěma lahvemi seděl důstojník s velkými plavými kníry a nápadně červeným obličejem. Rakouská kazajka mu obepínala širokou hruď a ramena. V teplé světnici bylo cítit tabák a nějakou špatnou silnou voňavku. Jakmile důstojník spatřil Něchljudova, nadzvedl se a nějak výsměšně a podezíravě upřel zrak na příchozího.

„Co si přejete?“ řekl, a nečekaje na odpověď, zařval do dveří: „Bernove! Co je s tím samovarem? Bude to?“

„Hnedlinko.“

„Já ti dám hnedlinko, že na to budeš pamatovat!“ křikl důstojník a blýskl očima.

„Už ho nesu!“ zavolal voják a přišel se samovarem.

Něchljudov počkal, dokud voják nepostavil samovar (důstojník ho sledoval malýma zlostnýma očima, jako by mířil, kam by ho udeřil). Když byl samovar umístěn, důstojník spařil čaj. Potom vyndal z dřevěného kufříku čtyřhrannou láhev koňaku a piškoty značky Albert. Rozložil všecko po ubruse a znovu se obrátil k Něchljudovovi.

„Tak co si přejete?“

„Prosil bych o schůzku s jednou trestankyní,“ řekl Něchljudov. Ani si nesedl.

„Je to politická? To je zakázáno,“ řekl důstojník.

„Ta žena nepatří mezi politické vězně,“ pravil Něchljudov.

„Ale posaďte se, prosím,“ vyzval ho důstojník.

Něchljudov usedl.

„Nepatří mezi politické vězně,“ opakoval, „ale na mou žádost jí bylo nejvyššími úřady povoleno, aby šla s politickými…“

„Á, už vím,“ přerušil ho důstojník. „Taková maličká, černá? Proč ne, to by šlo. Neračte cigaretu?“

Přistrčil k Něchljudovovi krabičku s cigaretami, pečlivě nalil čaj do dvou sklenic a jednu z nich přistrčil k Něchljudovovi. „Poslužte si,“ řekl.

„Děkuji vám, chtěl bych mluvit s…“

„Noc je dlouhá. Času dost. Dám vám ji zavolat.“

„A nešlo by to nevolat ji, ale pustit mě dovnitř?“ řekl Něchljudov.

„K politickým? To není dovoleno.“

„Už mi to dovolili několikrát. Vždyť kdyby byla obava, že bych jim něco poslal, mohu to poslat i po ní.“

„To zas ne, (...)

(......)