Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Něchljudov opět vyšel v doprovodu ordonance na tmavý dvůr, matně osvětlený lucernami, rudě svítícími.

„Kam?“ zeptal se voják, jehož potkali, Něchljudovova průvodce.

„Na zvláštní celu, číslo pět.“

„Tudy se nedá projít, je zamčeno, musíte druhým vchodem.“

„A proč je zamčeno?“

„Pan poddůstojník zamkl a šel do vsi.“

„No, tak půjdeme tudy.“

Voják vedl Něchljudova k jinému vchodu a přešel po prknech ke dveřím. Už venku bylo zevnitř slyšet hukot hlasů a ruch jako v dobrém úle, který se hotoví k rojení, ale když Něchljudov přišel blíž a dveře se otevřely, hukot zmohutněl a už to byla směsice hlasů, které se překřikovaly, nadávaly a smály se. Ozvalo se měnlivé řinčení řetězů a zavanul známý těžký pach výkalů a dehtu.

Oba ty dojmy – hukot hlasů s řinčením řetězů a ten děsný zápach – Něchljudovovi vždy splývaly v jediný mučivý pocit mravní nevolnosti, přecházející v nevolnost fyzickou. A oba dojmy se mísily a navzájem se posilovaly.

Když teď Něchljudov vešel do síně mezistanice, kde stála obrovská páchnoucí káď, rázem mu padla do očí žena, sedící na okraji kádě. Proti ní muž, na vyholené hlavě placatou čepici, posunutou na stranu. Něco si povídali. Když trestanec zahlédl Něchljudova, mrkl a řekl:

„I Jeho Veličenstvo tam chodí pěšky.“

Žena si stáhla podolek pláště a sklopila oči.

Ze síně vedla chodba, na kterou se otvíraly dveře cel. První byla cela pro rodiny, potom velká cela pro svobodné a na konci chodby dvě malé cely, přidělené politickým vězňům. Na stanici, určené pro sto padesát osob, jich bylo vměstnáno čtyři sta padesát a bylo zde tak málo místa, že trestanci, kteří se nevešli na cely, přeplnili chodbu. Jedni seděli nebo leželi na zemi, jiní chodili sem a tam s konvicemi, prázdnými či naplněnými vařící vodou. Mezi nimi byl Taras. Dohonil Něchljudova a přívětivě ho pozdravil. Dobráckou tvář měl zohyzděnou modrými a krvavými podlitinami na nose a pod okem.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Něchljudov.

„Stala se taková věc,“ pravil Taras s úsměvem.

„Ale, věčně se perou,“ opovržlivě řekl poddůstojník.

„To kvůli ženské,“ dodal trestanec, jdoucí za nimi. „Chytili se se slepým Feďkou.“

„A co Fedosja?“ otázal se Něchljudov.

„Děkuju za optání, je živa a zdráva, tuhle jí nesu vodu na čaj,“ řekl Taras a šel do rodinné cely.

Něchljudov nahlédl do dveří. Na cele bylo (...)

(......)