Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI

Političtí vězňové byli umístěni na dvou malých celách, jejichž dveře vedly do přepažené části chodby. Když Něchljudov vešel do této oddělené části, spatřil nejprve Simonsona v haleně, jak sedí na bobku u roztopených kamen a drží sosnové poleno. Dvířka u kamen se třásla a prohýbala se žárem.

Když ho Simonson uviděl, ani nevstal, jen vzhlédl zpod hustého obočí a podal mu ruku.

„To jsem rád, že jste přišel. Musím s vámi mluvit,“ řekl a významně pohlédl Něchljudovovi přímo do očí.

„Oč jde?“ tázal se Něchljudov.

„Až potom. Teď nemám kdy.“

A Simonson si opět hleděl kamen, v kterých topil podle své zvláštní teorie o nejmenší ztrátě tepelné energie.

Něchljudov už chtěl vstoupit do prvních dveří, když z druhých vyšla Maslovová, shýbnutá, v ruce koště, a metla ke kamnům velkou hromadu smetí a prachu. Měla bílou blůzu, podkasanou sukni a punčochy. Hlavu až po obočí ovázanou proti prachu bílým šátkem. Jakmile spatřila Něchljudova, narovnala se a všecka červená a rozjařená odložila koště, utřela si ruce o sukni a rovnou stanula před ním.

„Uklízíte?“ Něchljudov jí podal ruku.

„To víte, moje staré zaměstnání,“ usmála se. „Ale té špíny, to si neumíte představit. Čistily jsme to tady celou věčnost. Je už ten pléd suchý?“ obrátila se k Simonsonovi.

„Skoro,“ řekl Simonson. Upíral na ni pohled tak zvláštní, že to Něchljudova zarazilo.

„Tak já si pro něj přijdu a dám sem sušit kožichy. Naši jsou všichni tady,“ řekla Něchljudovovi, ukázala na nejbližší dveře a sama šla do dalších.

Něchljudov otevřel a vstoupil do menší místnosti, spoře osvětlené malou kovovou lampičkou nízko na pryčně. V místnosti bylo chladno a čpěl tu zvířený prach, vlhko a tabák. Plechová lampa jasně ozařovala lidi kolem, ale pryčna byla ve stínu a také po zdech se chvěly stíny.

V malé místnosti byli všichni kromě dvou mužů, kteří měli na starosti stravování a teď šli pro horkou vodu a pro jídlo. Byla tady Něchljudovova stará známá Věra Jefremovna se svýma obrovskýma polekanýma očima a naběhlou žilou na čele, v šedivé blůze a s krátkými vlasy, ještě hubenější a zežloutlejší. Měla před sebou na kousku novin rozsypaný tabák a křečovitými pohyby nacpávala cigaretové dutinky.

Byla zde i jedna z žen, které byly Něchljudovovi nejsympatičtější – Emilie Rancevová, která tu hospodařila a přitom i za nejtěžších podmínek vytvářela ovzduší ženské péče a domácí pohody. Seděla u lampy, měla na opálených, hezkých obratných rukou vyhrnuté rukávy, utírala hrnky a šálky a stavěla je na prostřenou utěrku na pryčně. Rancevová byla nehezká mladá žena s moudrým a mírným výrazem v obličeji, který se při úsměvu náhle proměňoval a byl pak veselý, radostný i okouzlující. Takovým úsměvem teď přivítala Něchljudova.

„Mysleli jsme, že jste už nadobro odjel do Ruska,“ řekla.

Ve vzdáleném koutě ve stínu seděla Marja Pavlovna. Měla u sebe malé světlovlasé děvčátko, jež neustále cosi žvatlalo.

„To je hezké, že jste přišel. Už jste viděl Káťu?“ otázala se Něchljudova. „Vidíte, koho (...)

(......)