Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI

Ve vedlejší místnosti se ozvaly hlasy představených. Vše ztichlo a hned nato vstoupil poddůstojník s dvěma vojáky. Byla to kontrola. Poddůstojník všecky přepočítal, přičemž si na každého ukazoval prstem. Když přišla řada na Něchljudova, řekl mu bodře a familiárně:

„Teď po kontrole už tu nemůžete zůstat, Jasnosti. Musíte jít pryč.“

Něchljudov věda, co to znamená, šel k němu a strčil mu připravené tři ruble.

„No, co mám s vámi dělat! Tak tu ještě poseďte.“

Chtěl odejít, když vešel další poddůstojník a za ním velký hubený trestanec s podlitým okem a řídkým vousem.

„Jdu se kouknout na děvče,“ řekl trestanec.

„Hele, táta!“ ozval se náhle zvonivý dětský hlásek a světlovlasá hlavička se vynořila za Rancevovou, která společně s Marjou Pavlovnou a Kaťušou šila děvčátku nové šaty ze sukně, Rancevovou věnované.

„Ano, to jsem já, dceruško,“ řekl Buzovkin něžně.

„Je jí tady dobře,“ pravila Marja Pavlovna, útrpně hledíc Buzovkinovi do rozbitého obličeje. „Nechte ji u nás.“

„Paní mi šijou nové šatičky,“ řeklo děvčátko, ukazujíc otci na práci Rancevové. „Ty budou hezké. Červené,“ žvatlala.

„Chceš u nás spát?“ řekla Rancevová a pohladila dítě.

„Chci. A táta taky.“

Rancevová se rozzářila v úsměvu.

„Třeba. Nechte ji tady,“ řekl poddůstojník, na chvíli stanuv ve dveřích, a pak s kolegou odešel.

„Táta tu nemůže zůstat,“ pravila Rancevová. „Tak nám ji tu nechte,“ obrátila se k otci.

Když eskorta odešla, přistoupil Nabatov k Buzovkinovi, poklepal mu na rameno a řekl:

„Je to pravda, hochu, že si to váš Karmanov chce s někým prohodit?“

Dobromyslná, vlídná tvář Buzovkinova najednou zesmutněla a oči se mu zamžily.

„Nic jsem neslyšel. Asi ne,“ řekl a s pohledem stále zastřeným dodal: „No, Aksjutko, tak se tu měj s paničkami hezky.“ A pospíšil odtud.

„Všecko ví a je to pravda s tou záměnou,“ řekl Nabatov. „Co s tím uděláte?“

„Řeknu to v městě na úřadě. Znám oba osobně,“ pravil Něchljudov.

Všichni mlčeli. Nejspíš se báli, aby zase nedošlo k hádce.

Simonson, který ležel s rukama za hlavou v koutě na pryčně a celou dobu mlčel, najednou rázně povstal, opatrně obešel sedící a přistoupil k Něchljudovovi.

„Mohl byste mě teď vyslechnout?“

„Jistě,“ řekl Něchljudov, vstal a šel za ním.

Kaťuša na něho pohlédla, a když se jejich zraky setkaly, zarděla se a jako v údivu zavrtěla hlavou.

„Chtěl bych vám říci toto,“ začal Simonson, když vyšli na chodbu. Na chodbě bylo zvlášť slyšet hukot hlasů a křik mezi trestanci. Něchljudov se zaškaredil, ale Simonsona to asi nepřivedlo z míry. „Vím, jaký vztah máte ke Katěrině Michajlovně,“ začal a pozorně, zpříma hleděl svýma milýma očima Něchljudovovi do obličeje, „a proto pokládám za svou povinnost,“ pokračoval, avšak musel ustat, poněvadž zrovna u dveří řvaly přes sebe dva hádavé hlasy.

„Povídám ti, blbče, že nejsou moje!“ křičel jeden hlas.

„Zacpi si krk, neřáde!“ chrčel druhý.

Vtom přišla na chodbu Marja Pavlovna.

„Vždyť tady se nedá mluvit,“ řekla. „Pojďte sem, je (...)

(......)