Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII

Když se Něchljudov vrátil v patách za Kaťušou do cely pro muže, bylo tam pozdvižení. Nabatov, který všude chodil, se všemi se stýkal a všecko pozoroval, přišel s ohromující zprávou. Šlo o to, že objevil na zdi zápis, jejž provedl revolucionář Petlin, odsouzený k nuceným pracím. Všichni se domnívali, že Petlin je už dávno na Kaře, a teď náhle vycházelo najevo, že se teprve nedávno ubíral touž cestou sám mezi obyčejnými trestanci.

„17. srpna,“ bylo v zápisu, „jsem byl vypraven sám s obyčejnými trestanci. Byl se mnou Něverov. Oběsil se v Kazani v blázinci. Já jsem zdráv a dobré mysli a doufám v to nejlepší.“ Všichni rokovali o Petlinově osudu a o příčinách Něverovovy sebevraždy. Jen Krylcov se soustředěným výrazem mlčel a strnule se díval blýskavýma očima před sebe.

„Muž mi říkal, že Něverov trpěl halucinacemi už v Petropavlovce,“ poznamenala Rancevová.

„Ano, básník, fantasta, takoví lidé v samovazbě neobstojí,“ pravil Novodvorov. „To já, kdykoli mě dali do samovazby, nikdy jsem nepopouštěl uzdu obraznosti, ale rozděloval jsem si čas docela systematicky. Proto jsem to vždycky dobře snášel.“

„Proč ne? Já jsem byl kolikrát přímo rád, když mě zavřeli,“ pravil Nabatov zvesela, nejspíš aby rozptýlil chmurnou náladu. „Takhle se člověk všeho bojí: že ho chytnou, že do toho přivede ostatní a že něco zkazí. Ale když vás zavřou, už nemáte odpovědnost a můžete si odpočinout. Můžete si klidně sedět a pokuřovat.“

„Tys ho dobře znal?“ zeptala se Marja Pavlovna Krylcova a nepokojně se mu dívala do přepadlé tváře, náhle změněné.

„Něverov že byl fantasta?“ znenadání začal Krylcov. Sotva dechu popadal, jako by byl dlouho křičel, nebo zpíval. „Něverov, to byl takový člověk, jakých země rodí málo, jak říkával náš vrátný… Ano… Byl to člověk zrovna křišťálový, bylo mu vidět až do duše. Ano… Vůbec neuměl lhát, ba co víc, ani přetvařovat se neuměl. To ne že by byl zhýčkaný, ale byl celý jako rozleptaný a každý nerv se v něm chvěl. Ano… Složitá, překypující povaha, ne jako… Ale škoda řeči!“ Na chvíli se odmlčel. „Přeme se, co je lepší,“ pokračoval zlostně zachmuřen, „zda nejdřív vzdělat lid a pak změnit životní formy, či nejprve změnit životní formy, a potom – jak bojovat, zda pokojnou propagandou či terorem. Hádáme se, ano. Ale oni se nehádají, oni znají svou věc, je jim úplně jedno, zda zahynou či nezahynou desítky a stovky lidí, a jakých lidí! Naopak, oni právě potřebují, aby zahynuli ti nejlepší. Ano, Gercen říkal, že když byli děkabristé vyřízeni, klesla všeobecná úroveň. Bodejť by nebyla klesla! Pak vyřídili i Gercena a jeho vrstevníky. Teď zase Něverovy…“

„Všechny nevyhubí,“ řekl Nabatov optimisticky. „Pořád tu zůstanou lidé, kteří budou myšlenku šířit dál.“

„Ne, nezůstanou, jestli budeme šetřit tamty.“ Krylcov zvýšil hlas (...)

(......)