Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX

Na nebi se vyrojily hvězdy. Něchljudov se vrátil zmrzlým, jen tu a tam prosakujícím blátem do zájezdní hospody, zaťukal na temné okno a bosý ramenatý čeledín mu otevřel a vpustil ho do síně. Vpravo bylo ze síně slyšet hlasité chrápání vozků v čeledníku; vpředu za dveřmi bylo zvenčí slyšet, jak spousta koní křupe oves. Nalevo vedly dveře do parádní světnice. V parádní světnici čpěl pelyněk a pot, za přepážkou se ozývalo pravidelné chrčivé chrápání jakýchsi mohutných plic a před svatými obrazy svítilo červené věčné světlo. Něchljudov se odstrojil, dal si na voskovanou pohovku pléd a svůj kožený polštář a ulehl, probíraje si v duchu vše, co viděl a slyšel za ten den. Ze všeho, co dnes viděl, mu nejhroznější připadal chlapec, který spal v břečce vytékající z kádě a hlavu měl na noze jednoho z trestanců.

Ačkoli rozmluva se Simonsonem a s Kaťušou dnešního večera byla tak nenadálá a závažná, nijak u té události neprodléval. Měl k tomu postoj příliš složitý a zároveň neurčitý, a proto odháněl všecky myšlenky. Ale tím živěji si vybavoval pohled na ubožáky, zalykající se v dusném ovzduší a válející se v tekutině, která vytékala ze smrduté kádě, a zejména mu nešel z hlavy hošík s nevinným obličejem, spící na noze trestancově.

Vědět, že kdesi daleko jedni lidé týrají druhé, ženou je do všemožné mravní zkázy, nelidsky je ponižují a trýzní, anebo po tři měsíce bez přestání vidět tu mravní zkázu a utrpení – je velký rozdíl. A Něchljudov to poznal. Za ty tři měsíce se nejednou tázal sám sebe: „Jsem snad šílený já, když vidím, co jiní nevidí, anebo jsou šílení ti, kteří způsobují, co vidím?“ Avšak lidé (a bylo jich tolik) činili vše, co ho tak udivovalo a děsilo, s nesmírným klidem a jistotou, že to musí být, a že dokonce konají důležitou a užitečnou práci – takže bylo těžké považovat je všechny za šílence. A sebe považovat za šílence nemohl, protože si byl vědom, že jeho mysl je jasná. A proto byl ustavičně na pochybách.

Vše, co Něchljudov viděl za ty tři měsíce, jevilo se mu takto: ze všech lidí žijících na svobodě byli soudně a administrativně vybíráni ti nejnervnější, nejvášnivější, nejvznětlivější, nejschopnější a nejsilnější, méně vychytralí a opatrní než jiní a tito lidé, kteří se o nic více neprovinili ani nebyli společnosti nebezpečnější než ti, kdo zůstávali na svobodě, byli za prvé zavíráni do vězení, na etapní stanice a do káznic, kde byli drženi měsíce a roky v naprosté zahálce, hmotně zajištěni a vzdáleni od přírody, rodiny a práce, jinými slovy byli vytrženi z přirozeného a mravného života lidského. To za prvé. Za druhé byli v těch institucích vystaveni všemožnému zbytečnému ponižování, spoutávali je řetězy, holili jim hlavy, dávali jim potupný šat, to jest připravovali je o hybnou páku, kterou slabí lidé potřebují k dobrému životu – chyběla jim starost o lidské mínění, stud, vědomí lidské důstojnosti. Za třetí byli ve stálém nebezpečí života (nemluvíme-li o výjimečných případech slunečních úpalů, utopení a uhoření), (...)

(......)