Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI

Něchljudov stál na kraji prámu a díval se na širou, bystrou řeku. V jeho obraznosti se střídala dvojí vzpomínka. Hlava zatrpklého umírajícího Krylcova, třesoucí se v drkotavém voze, a postava Kaťuši, čile kráčející po okraji cesty vedle Simonsona. První dojem, umírající Krylcov, který nepomýšlel na smrt, byl tížívý a smutný. A druhý dojem, veselá Kaťuša, která nalezla lásku u takového člověka, jako byl Simonson, a nyní se neúchylně dala jistou cestou dobra, by měl být radostný, avšak Něchljudova též skličoval a nemohl tu tíhu překonat. Z města sem po vodě dolehl hlahol a kovové záchvěvy velkého zvonu. Vozka, stojící vedle Něchljudova, i všichni povozníci jeden po druhém smekli a pokřižovali se. Jen malý, rozježený děda docela blízko zábradlí, kterého si Něchljudov zpočátku nevšiml, se nepokřižoval, ale zvedl hlavu a upřel zrak na Něchljudova. Starý měl na sobě záplatovaný kabát, soukenné kalhoty a rozšmaťhané, spravované válenky. Na zádech mošinku, na hlavě odřenou vysokou kožešinovou čepici.

„Co se nemodlíš, dědku?“ řekl Něchljudovův vozka, když si nasadil čepici a narovnal si ji. „Copak nejsi křesťan?“

„A ke komu se mám modlit?“ rázně, vyzývavě odsekl rozježený staroch. Chrlil jednu slabiku za druhou.

„Jasně že k pánubohu,“ ironicky prohodil vozka.

„Tak mi ho ukaž, kde je, ten tvůj pámbu?“

Starý měl ve výrazu cosi tak vážného a neoblomného, že vozka vytušil, že má před sebou silného člověka, a trochu přišel do rozpaků, ale nedal to najevo, a aby nemlčel a neutržil si ostudu před naslouchajícím obecenstvem, rychle odpověděl:

„Kde? Jasně, v nebi.“

„A tys tam byl?“

„Byl nebyl, to máš jedno, ale každý ví, že se máme modlit k pánubohu.“

„Vždyť pánaboha žádný nikdy neviděl. Jednorozený syn, přebývající v nitru otcově, nám to zjevil,“ zase drmolil starý a přísně se mračil.

„Tos teda pěkný neznaboh, hadrníku. Pohane,“ řekl vozka. Strčil si bičiště za pás a narovnával podsednímu řemen u postroje.

Kdosi se zasmál.

„A jaké jsi víry, dědečku?“ zeptal se letitý muž, stojící s vozem na kraji prámu.

„Já žádnou víru nemám. Protože nikomu, ale nikomu nevěřím, jenom sobě,“ stejně rychle a rozhodně odvětil starý.

„Ale cožpak můžeme věřit sobě?“ vložil se do rozmluvy Něchljudov. „Člověk se snadno zmýlí.“

„Jaktěživo ne,“ rozhodně odpověděl starý a pohodil hlavou.

„Ale proč tedy máme různá vyznání?“ zeptal se Něchljudov.

„Inu proto, že lidi věří druhým, ale sobě ne. Já jsem taky věřil lidem a bloudil jsem jak v tajze. Tak jsem zabloudil, až už jsem ani nedoufal, že se z toho dostanu. Starověrci a novověrci, sobotníci a chlystové, popovci (...)

(......)