Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII

Když vyjeli na kopec, vozka se otočil.

„Do kterého hotelu račte?“

„Který je nejlepší?“

„Sibiř. Nebo u Ďuků je to taky dobré.“

„Jeď, kam chceš.“

Vozka se zase pootočil a práskl do koní. Město bylo jako kterékoli jiné město. Tytéž domy s nástavbami a zelenými střechami, kostel, krámky, obchody na hlavní třídě, dokonce stejní strážníci. Jen domy byly skoro všecky dřevěné a ulice nebyly dlážděné. V jedné z nejrušnějších ulic zastavil vozka před hotelem. Ale neměli tam volné pokoje, takže nezbylo než jet jinam. V druhém hotelu pokoj měli a Něchljudov se po dvou měsících zase jednou octl v poměrné čistotě a pohodlí. Ačkoli pokoj, do něhož byl uveden, nikterak nevynikal přepychem, nicméně se mu po cestování poštovními vozy, po všech zájezdních hospodách a stanicích velmi ulevilo. Hlavně se musel zbavit vší, které po návštěvě stanic nikdy nemohl zcela odstranit. Jakmile se ubytoval, jel do lázní, pak se upravil po městsku – vzal si naškrobenou košili, vyžehlené kalhoty, kabát a svrchník – a jel ke krajskému hejtmanovi. Hotelový vrátný zavolal drožkáře s velkým, dobře živeným kirgizským koněm, zapřaženým do kodrcavé bryčky, a ten Něchljudova dovezl k hezké velké budově, u které stáli vojáci a strážník. Kolem domu byla zahrada, mezi opadanými břízami a osikami, které vzpínaly holé větve, se temně a sytě zelenaly smrky, borovice a jedle.

Generál byl churav a nepřijímal. Něchljudov přesto požádal lokaje, aby odevzdal jeho navštívenku, a lokaj se vrátil s příznivou odpovědí.

„Pan generál nechá prosit.“

Předsíň, lokaj, ordonance, schodiště, sál s naleštěnými parketami, vše připomínalo Petrohrad, jen bylo o něco špinavější a majestátnější. Něchljudov byl uveden do pánského pokoje.

Generál, otylý sangvinik s nosem jako brambora, s nápadnými boulemi na čele i na holé lebce, s váčky pod očima, měl na sobě hedvábný župan, kouřil cigaretu a popíjel čaj ze sklenice ve stříbrném podstavci.

„Vítám vás, příteli. Promiňte, že vás přijímám v županu. Ale je to pořád lepší, než kdybych vás nepřijal vůbec,“ řekl a přitáhl si župan na tlustý krk se záhyby vzadu. „Není mi dost dobře a nechodím ven. Jaký osud vás zavál do naší Tramtárie?“

„Provázel jsem skupinu trestanců, v které je osoba mně blízká,“ pravil Něchljudov, „a teď bych se chtěl u Vaší Excelence přimluvit jednak za tuto osobu a pak ještě v jiné věci.“

Generál do sebe vtáhl kouř, usrkl čaje, udusil cigaretu v malachitovém popelníku, upřel na Něchljudova úzké, lesklé oči zarostlé tukem a vážně poslouchal. Přerušil ho jen, aby se zeptal, zda si nechce zapálit.

Generál náležel k typu vzdělaných vojáků, kteří se domnívají, že lze sloučit liberálnost a humánnost s jejich povoláním. Ale jako člověk od přírody rozumný a dobrý záhy poznal, že takové sloučení je nemožné, a aby v sobě neviděl neustálý vnitřní rozpor, stále víc a víc propadal nemírnému pití, mezi vojáky tolik zakořeněnému, a tak se oddal tomu zvyku, že se z něho po pětatřicetileté službě stal – jak tomu říkají (...)

(......)