Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV

Ponurá budova věznice se strážným a lucernou u brány působila teď svými okny, ozářenými po celé frontě, ještě tíživěji než ráno, třebaže bylo vše, krytý vchod, střecha i zdi, pod čistým bílým příkrovem.

Vznešený inspektor vyšel k bráně, přečetl si pod lucernou Angličanovu a Něchljudovovu propustku a nechápavě pokrčil rameny, avšak poslušen rozkazu vybídl návštěvníky, aby šli za ním. Zavedl je nejprve na dvůr, potom do dveří vpravo a na schody do kanceláře. Vybídl je, aby se posadili, otázal se, co si přejí, a když uslyšel, že Něchljudov chce ještě teď vidět Maslovovovou, poslal pro ni dozorce a přichystal se k odpovědím na otázky, jimiž ho Angličan prostřednictvím Něchljudovovým rázem zahrnul.

„Pro kolik osob je zařízena trestnice?“ ptal se Angličan. „Kolik je tu vězňů? Kolik mužů, kolik žen a dětí? Kolik je káranců, kolik vyhnanců a lidí dobrovolně následujících vězně? Kolik nemocných?“

Něchljudov tlumočil slova Angličanova a inspektorova, aniž vnímal jejich smysl, neboť byl docela nenadále zmaten z nadcházejícího setkání. Když uprostřed věty, kterou překládal Angličanovi, zaslechl blížící se kroky, když se otevřely dveře kanceláře a – jako už tolikrát – vstoupil dozorce a za ním uviděl Kaťušu v trestanecké blůze a v šátku, padla na něho tíseň.

Chci žít, chci mít rodinu, chci žít jako člověk, blesklo mu hlavou, zatímco Kaťuša rychle vstupovala se sklopeným zrakem do místnosti.

Vstal a pokročil jí v ústrety a její obličej mu připadal drsný a nevlídný. Tvářila se jako tenkrát, když mu činila výčitky. Červenala se a bledla, její prsty křečovitě škubaly cíp blůzy, chvílemi se na něho dívala a zase klopila oči.

„Víte, že vám byla udělena milost?“ zeptal se Něchljudov.

„Ano, dozorce mi to říkal.“

„Takže hned, jak dojde úřední listina, můžete odejít a usadit se, kde budete chtít. Dobře si to rozmyslíme…“

Rychle ho přerušila: „Co bych se rozmýšlela? Půjdu, kam půjde Vladimír Ivanovič.“

Přestože byla rozčilena, pohlédla na Něchljudova a řekla to rychle a výrazně, jako by měla odpověď připravenou předem.

„Ach tak!“ ozval se Něchljudov.

„Když on, Dmitriji Ivanoviči, chce, abych s ním žila…“ Ustrašeně se zarazila a opravila se: „Abych u něho byla. Co bych mohla chtít lepšího? Můžu být ráda. Co ještě?“

Jedno z dvojího: buď si zamilovala Simonsona a vůbec si ode mne nepřála oběť, i když jsem se domníval, že jí oběť přináším, anebo mě stále ještě miluje a pro mé štěstí se mě zříká a navždy za sebou spaluje všechny mosty tím, že spojuje svůj osud se Simonsonem, pomyslel si Něchljudov a přepadl ho stud. Cítil, že rudne.

„Když ho máte ráda…“

„Ráda nerada. To už je dávno za mnou a Vladimír Ivanovič je přece docela jiný.“

„Ano, ovšem,“ začal Něchljudov. „Je to skvělý člověk a myslím…“

Opět ho přerušila jako v obavě, že by řekl něco nežádoucího anebo že ona nepoví všecko.

„Ne, odpusťte mi, Dmitriji Ivanoviči, jestli nedělám, co byste chtěl,“ řekla a dívala se mu do očí svým šilhavým tajemným pohledem. „Ale už (...)

(......)