Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI

Inspektor, Angličan a Něchljudov prošli síní a chodbou, kde byl puch, až se dělalo mdlo, a kde k svému údivu spatřili dva trestance, jak močí rovnou na zem, až konečně provázeni dozorci vstoupili do první káranecké cely. V místnosti s pryčnami uprostřed už všichni trestanci leželi. Bylo jich asi sedmdesát. Leželi hlava na hlavě, těsně vedle sebe. Jakmile návštěvníci vstoupili, všichni trestanci vyskočili, až okovy zařinčely, a postavili se u pryčen. Hlavy, čerstvě oholené, se jim leskly. Jen dva zůstali ležet. Jeden byl mladý muž, zřejmě rozpálený horečkou, druhý byl stařec, který bez přestání naříkal.

Angličan se zeptal, jak dlouho mladý trestanec stůně. Inspektor sdělil, že onemocněl ráno, kdežto starý už dlouho trpí žaludeční chorobou, ale nemají ho kam dát, poněvadž lazaret je už dávno přeplněn. Angličan káravě zavrtěl hlavou a řekl, že by k těm lidem rád promluvil. Požádal Něchljudova, aby tlumočil, co řekne. Vyšlo najevo, že Angličan sice hodlá vylíčit věznice i vyhnanství na Sibiři, ale že má při svém cestování ještě jiný cíl – hlásat spásu, kterou viděl ve víře a vykoupení.

„Řekněte jim, že Kristus je litoval a miloval je,“ začal, „a že pro ně zemřel. Budou-li věřit, dojdou spásy.“ Zatímco mluvil, stáli všichni trestanci mlčky a v pozoru před pryčnami. „Řekněte jim,“ uzavřel, „že v této knize je všecko řečeno. Umí tu někdo číst?“

Zjistilo se, že umí číst přes dvacet osob. Angličan vyňal z příručního vaku několik vázaných Nových zákonů, a svalnaté ruce se silnými černými nehty se k němu vztáhly z konopných rukávů a odstrkovaly se navzájem. Angličan věnoval této cele dvě evangelia a šel do další.

V další cele to bylo stejné. Stejné dusno a puch. Vpředu mezi okny rovněž visel svatý obraz a vlevo u dveří stál kbelík, rovněž tu leželi namačkaní trestanci, všichni rovněž vyskočili a zaujali vojenský postoj, a tentokrát tři muži nevstali. Dva se zvedli a posadili se, ale třetí zůstal ležet a ani se na příchozí nepodíval. Byli to nemocní. Angličan měl zase stejnou řeč a zase tu nechal dvě evangelia.

Z třetí cely se ozýval křik a rámus. Inspektor zabouchal a vykřikl: „Pozor!“ Když se dveře otevřely, všichni si opět stoupli před pryčny kromě několika nemocných a dvou trestanců, kteří se rvali a s obličeji znetvořenými vztekem se drželi za vlasy a za vous. Pustili se, až když k nim přiběhl dozorce. Jeden měl nos rozbitý do krve a tekly mu hleny, krev a sliny, které si utíral do rukávu kaftanu. Druhý si obíral vyrvané vousy.

„Kde je důvěrník?“ přísně křikl inspektor.

Hezký, statný muž postoupil kupředu.

„Nic na ně neplatí, Vaše Vysokoblahorodí,“ řekl důvěrník s veselýma rozesmátýma očima.

„Však já je zkrotím,“ pravil inspektor a zamračil se.

„What did they fight for?^[66]“ otázal se Angličan.

Něchljudov se zeptal důvěrníka, jak došlo k rvačce.

„Kvůli onucím, navlík si, co nebyly jeho,“ řekl důvěrník, stále se usmívaje. „Ten mu jednu vrazil a ten mu to zas oplatil.“

Něchljudov vyložil Angličanovi, oč (...)

(......)