Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII

Od té doby neviděl Něchljudov Kaťušu tři léta. A setkal se s ní, až když se krátce po svém jmenování důstojníkem zastavil cestou k vojsku u tetiček, a to jako zcela jiný člověk, než jaký byl tenkrát, když u nich strávil léto před třemi roky.

Tehdy to byl poctivý, obětavý jinoch, schopný dát všechny síly pro dobrou věc. Nyní to byl prostopášný, rafinovaný sobec, myslící jen na svůj požitek. Tehdy se mu boží svět jevil jako tajemství, jež se radostně a zaníceně snažil rozluštit. Nyní bylo vše v tomto životě prosté a jasné a bylo určováno životními podmínkami. Tehdy byl pro něho nutný a důležitý styk s přírodou a s lidmi, kteří žili, myslili a cítili dávno před ním (filozofie, poezie). Nyní pro něho byly nutné a důležité lidské instituce a styk s kamarády. Tehdy se mu žena jevila jako tajemná a čarovná, právě pro onu tajemnost čarovná bytost. Nyní měla žena, každá žena kromě příbuzných a manželek přátel, zcela určitý význam. Žena byla nejlepším nástrojem rozkoše, které už okusil. Tehdy nepotřeboval peníze a neutratil ani třetinu z toho, co mu dávala matka, mohl se vzdát majetku po otci a odevzdat jej rolníkům. Nyní mu už nestačilo patnáct set rublů měsíčně, jež mu dávala matka, a už s ní míval pro peníze nepříjemné rozmluvy. Tehdy pokládal za své pravé já svou duchovní podstatu. Nyní se spatřoval ve svém zdravém, bujném, živočišném já.

A celá ta strašná změna se s ním udála jen proto, že přestal věřit sobě a začal věřit druhým. Přestal věřit sobě a začal věřit druhým proto, že věřit sobě a podle toho žít bylo příliš těžké. Vždyť věříme-li sobě, musíme každou otázku vždycky řešit nikoli ve prospěch svého živočišného já, vyhledávajícího lehkovážné radovánky, ale téměř vždy proti němu. Když pak věřil druhým, nemusel už řešit nic, vše bylo už dávno rozřešeno, a to vždy proti duchovnímu a ve prospěch živočišného já. A nejen to. Věřil-li sobě, vždy ho lidé odsuzovali, věřil-li druhým, dostávalo se mu pochvaly.

Když Něchljudov přemýšlel, četl a mluvil o Bohu, o pravdě, o bohatství a chudobě, považovali to všichni lidé z jeho okolí za nemístné a do jisté míry i směšné a matka a teta mu říkaly s dobromyslnou ironií notre cher philosophe^[5]. Ale když četl romány, vykládal kluzké anekdoty, chodil do francouzského divadla na komické vaudevilly a vesele o nich vyprávěl, všichni ho chválili a povzbuzovali. Když považoval za nutné uskrovnit se, chodil ve starém plášti a nepil, považovali to všichni za podivínství a jakousi chlubivou originalitu, ale když utrácel velké peníze na honbu anebo na zařízení nádherné, přepychové pracovny, všichni chválili jeho vkus a nosili mu vzácné dary. Když byl panicem a chtěl jím zůstat až do sňatku, obávali se příbuzní o jeho zdraví a ani matka nebyla zarmoucena, ale spíš potěšena, když zvěděla, že se stal skutečným mužem a odloudil svému příteli jakousi francouzskou dámu. Ale na epizodu s Kaťušou, na to, že by ho mohlo napadnout oženit se s ní, nemohla knížecí matka pomyslet bez hrůzy.

A podobně, když (...)

(......)