Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV

Něchljudov se zastavil u tetiček, protože měl jejich statek při cestě k pluku, který odtáhl napřed, protože ho o to velice prosily, ale především se teď u nich zastavil proto, aby spatřil Kaťušu. Snad už ve skrytu duše choval vůči Kaťuše hanebný úmysl, jejž mu našeptával jeho živočišný člověk, kterému teď povolil uzdu, avšak nebyl si toho úmyslu vědom a prostě toužil navštívit místa, kde mu bývalo tak dobře, a uvidět trochu směšné, ale milé, hodné tetičky, jež ho vždy nenápadně zahrnovaly ovzduším lásky a nadšeného obdivu, a chtěl vidět i milou Kaťušu, na kterou měl tak hezké vzpomínky.

Přijel koncem března na Velký pátek, jel rozblácenými cestami, v lijáku, takže přijel zmoklý až na kůži a prokřehlý, ale svěží a rozjařený, jako byl v oné době vždy. Zdalipak ještě u nich bydlí? Na to myslel, když vjížděl do známého dvora, zaneseného sněhem spadlým ze střechy, do starodávného dvora, ohrazeného cihlovou zdí. Očekával, jakmile se ozvou rolničky, že Kaťuša vyběhne ven, ale na schůdky vyšly z čeledníku dvě bosé podkasané vesničanky s vědry; zřejmě drhly podlahu. Kaťuša nebyla ani u hlavního vchodu. Objevil se tam jen lokaj Tichon v zástěře, patrně rovněž uklízel. Do předsíně přišla Sofja Ivanovna v hedvábných šatech a v čepci.

„To je od tebe hezké, žes přijel!“ pravila líbajíc ho. „Mášenka trochu stůně. Je unavená. Byly jsme v kostele u svatého přijímání.“

„Buďte zdráva, teto Soňo,“ řekl Něchljudov a políbil Sofje Ivanovně ruku. „Odpusťte, umáčel jsem vás.“

„Jdi do svého pokoje. Jsi celý promoklý. A jaké máš kníry… Kaťušo! Kaťušo! Honem mu přines kávu.“

„Už jdu!“ ozval se z chodby známý líbezný hlas.

Něchljudovovi srdce poskočilo radostí. Je tu! A jako když slunko vyhlédne z mraků. Zvesela se ubíral s Tichonem do svého někdejšího pokoje.

Byl by se Tichona rád zeptal na Kaťušu, co dělá, jak žije, zda se nebude vdávat. Ale Tichon byl tak uctivý a zároveň strohý, tak pevně trval na tom, že sám nalije pánovi ze džbánu vodu na mytí, že se Něchljudov neodvážil na Kaťušu vyptávat a jen se ho zeptal na vnoučata, na starého hřebce Brášku, na hlídacího psa Polkana. Všichni byli živi a zdrávi kromě Polkana, který se loni vztekl.

Něchljudov shodil promáčené šaty a sotva se začal oblékat, uslyšel rychlé kroky a ťukání na dveře. Tak chodila a ťukala jen ona.

Přehodil si mokrý plášť a šel ke dveřím.

„Dále!“

Byla to ona, Kaťuša. Pořád stejná, ještě milejší než dřív. Usměvavé, naivní, trochu šilhavé černé oči se dívaly stále tak zdola nahoru. Měla stejně jako dřív čistou bílou zástěrku. Přinesla od tetiček kousek voňavého mýdla, čerstvě vybalený, a dva ručníky, velký ruský a třecí. Nedotčené mýdlo s vyraženými písmeny, ručníky i ona sama – vše bylo stejně čisté, svěží, nedotčené, líbezné. Milé, pevné rudé rty se vlnily v nezkrotné radosti stejně jako dříve, kdykoli ho spatřila.

„Pěkně vítám, Dmitriji Ivanoviči!“ vypravila ze sebe namáhavě a tvář jí polil ruměnec.

„Buď… Buďte zdráva.“ Nevěděl, zda jí má tykat či vykat, (...)

(......)