Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV

Ta jitřní mše byla potom Něchljudovovi jednou z nejzářivějších a nejsilnějších vzpomínek po celý život.

Jel čvachtavou vodou v černé tmě, jen tu a tam rozsvícené bělavým sněhem, až konečně hřebec zastříhal ušima, když spatřil světélka kolem kostela, a Něchljudov vjel na kostelní nádvoří. Bohoslužba už začala.

Vesničané poznali synovce Marji Ivanovny, doprovodili ho na místo, kde bylo sucho, aby mohl sesednout, uvázali koně a zavedli Něchljudova do kostela. Ten byl plný svátečně ustrojeného lidu.

Vpravo stáli mužští: staříci v dlouhých kabátech domácké výroby, v lýčených střevících a v čistých bílých onucích a mladí v nových soukenných kabátech s barevnými pásy a v holínkách. Vlevo zase mladice v černých hedvábných šátcích, v bavlněných jupkách s jasně červenými rukávy a modrými, zelenými, červenými, strakatými sukněmi, v botkách s podkůvkami. Skromné stařenky v bílých šátcích a v šedivých kabátcích a starodávných sukních, v botkách anebo nových lýčených střevících stály vzadu za nimi. Mezi starými i mladými stály nastrojené děti s namaštěnými vlasy. Mužští se křižovali a klaněli se a při tom pohazovali kšticemi. Ženy, zvláště stařenky, upíraly vybledlé oči na ikonu se svícemi, pevně tiskly složené prsty na šátek na čele, na ramena a život, cosi šeptaly a vstoje ohýbaly záda nebo padaly na kolena. Děti napodobovaly dospělé, a když se na ně někdo díval, horlivě se modlily. Zlatý oltář zářil svíčičkami, věnčícími kolem dokola velké svíce obalené pozlátkem. Lustr byl samá svíce, z kruchty se ozýval hlahol zpěváků s bručivými basy a tenkými diskanty chlapců.

Něchljudov šel dopředu. Uprostřed stála místní smetánka: statkář s chotí a synem v námořnické blůze, policejní komisař, telegrafista, obchodník ve shrnovačkách, starosta s medailí a vpravo od kazatelny za statkářkou Matrjona Pavlovna v měňavých fialových šatech a bílé šále a Kaťuša v bílých šatech s náběrkami na živůtku, s blankytným pásem a červenou stužkou v černých vlasech.

Vše bylo sváteční, slavnostní, veselé a krásné: kněží ve světlých stříbrných ornátech se zlatými kříži, jáhen a žalmisté ve svátečním stříbrném a zlatém rouchu, vyšňoření dobrovolní zpěváci s namaštěnými vlasy, veselé taneční nápěvy svátečních písní i trojramenné svícny zdobené květy, jimiž kněží neustále žehnali lidu za opětovného volání: „Vstalť jest z mrtvých! Vstalť jest z mrtvých!“ Vše bylo krásné, ale nejhezčí byla Kaťuša v bílých šatech s blankytným pásem, s červenou stužkou v černých vlasech a se zářícíma očima.

Něchljudov tušil, že ho vidí, ačkoli se ani neohlédla. Poznal to, když šel blízko kolem ní k oltáři. Neměl, co by jí řekl, ale když ji míjel, něco ho napadlo.

„Tetička říkala, že oslaví konec půstu až po druhé mši.“

Mladá krev – jako vždy při setkání – zaplavila všecku milou tvář a rozesmáté, radostné černé oči, naivně hledící zdola nahoru, utkvěly na Něchljudovovi.

„Já vím,“ řekla s úsměvem.

Žalmista, prodírající se s měděnou konvicí zástupem, přešel v té chvíli kolem (...)

(......)