Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI

Po návratu z kostela oslavil Něchljudov s tetinkami konec půstu, a jak byl zvyklý z vojny, dal si na posilněnou vodku a víno, pak šel do svého pokoje, ani se neodstrojil a rázem usnul. Vzbudilo ho klepání na dveře. Poznal, že je to ona, a nadzvedl se, protíral si oči a protahoval se.

„Tos ty, Kaťušo? Pojď dál,“ řekl a vstal.

Pootevřela dveře.

„Máte jít ke stolu,“ pravila.

Měla ještě bílé šaty, ale stuhu si z vlasů vyndala. Pohlédla mu do očí a rozzářila se, jako by mu sdělila přeradostnou novinu.

„Hned,“ odpověděl a vzal hřeben, aby se učesal.

Zdržela se o chvilku déle. Zpozoroval to, a odhodiv hřeben, zamířil k ní. Ale v tom okamžiku se prudce otočila a dala se svým pružným, rychlým krokem po běhounu na chodbě.

Jsem to ale hlupák, řekl si Něchljudov. Proč jsem ji nezadržel?

A úprkem ji na chodbě dohonil.

Sám nevěděl, co od ní chce. Ale myslel si, že když přišla za ním do pokoje, měl učinit cosi, co se při tom vždy dělává, a že to neučinil.

„Kaťušo, počkej.“

Otočila se.

„Prosím?“ Zůstala stát.

„Nic, jenom…“

A tu se přinutil, vzpomněl, jak všichni muži jednají v takových chvílích, a objal Kaťušu kolem pasu.

Zarazila se a podívala se mu do očí.

„Ne, Dmitriji Ivanoviči, nechte mě!“ Zrudla, až jí vyhrkly slzy, a tvrdou, silnou rukou odstrčila ruku, která ji objímala.

Něchljudov ji pustil a na okamžik mu bylo nejen trapně a hanba, ale cítil k sobě přímo ošklivost. Byl by si měl uvěřit, avšak nepochopil, že ten trapný pocit a stud je to nejlepší v jeho duši, co se dere na povrch; naopak si řekl, že v něm promluvila jeho hloupost a že musí jednat, jako jednají všichni.

Dohonil ji podruhé, znova ji objal a políbil na krk. Byl to teď docela jiný polibek než ty první dva, jeden bezděčný za bezovým křovím a druhý dnešního rána v kostele. Z tohoto polibku šel strach, a ona to vycítila.

„Co to děláte!“ zvolala zoufale, jako by byl nenávratně rozbil cosi bezmezně drahého, a dala se na útěk.

Šel do jídelny. Tetičky ve svátečním, doktor a sousedka stáli u předkrmů. Vše bylo jako obyčejně, avšak v Něchljudovově nitru zuřila bouře. Nechápal nic z toho, co mu říkali, odpovídal nesouvisle a myslel jen na Kaťušu, vzpomínal na příchuť toho posledního polibku, kdy ji dohonil na chodbě. Na nic jiného nemohl myslet. Kdykoli vešla do pokoje, sice na ni ani nepohlédl, ale celou bytostí vnímal její přítomnost a musel se přemáhat, aby se na ni nedíval.

Po obědě šel hned do svého pokoje a v mocném vzrušení dlouho přecházel sem a tam, naslouchal, kde se co v domě šustlo, a čekal, až se ozvou její kroky. Živočišný člověk, který v něm přebýval, nejenže zvedl hlavu, ale zašlápl onoho člověka duchovního, jímž byl Něchljudov za svého prvního pobytu i dnešního rána v kostele, a nyní kraloval v jeho mysli samojediný. (...)

(......)