Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII

Tak uběhl celý večer a nastala noc. Doktor šel spát. Tetičky ulehly. Něchljudov věděl, že Matrjona Pavlovna je nyní u tetiček v ložnici a Kaťuša je v čeledníku sama. Opět vyšel před dům. Venku bylo tma, sychravo, teplo a bílá mlha, jež na jaře zahání poslední sníh nebo stoupá nad posledním tajícím sněhem, naplňovala celé ovzduší. Od řeky, sto kroků odtud pod svahem před domem, se ozývaly podivné zvuky. Pukaly ledy.

Něchljudov sestoupil po schůdcích dolů, a kráčeje přes kaluže zledovatělým sněhem, šel k oknu čeledníku. Srdce mu v prsou tak bušilo, že je slyšel; tajil dech, chvílemi se mu vydral těžký povzdech. V čeledníku svítila lampička. Kaťuša seděla v zamyšlení sama u stolu a hleděla před sebe. Něchljudov se ani nehýbal a dlouho ji pozoroval, chtěl vědět, co bude dělat v domnění, že ji nikdo nevidí. Chvilku seděla nehybně, pak zdvihla zrak, usmála se, zavrtěla hlavou, jako by si něco vyčítala, poposedla, prudce dala obě ruce na stůl a upřela zrak před sebe.

Stál a díval se na ni a bezděčně naslouchal tlukotu svého srdce i těm podivným zvukům od řeky. Tam na řece se dála jakási neúnavná, zdlouhavá činnost, cosi tam supělo, praskalo a zas se tříštilo a tenké kry zvonily jako sklo.

Stál, hleděl na zamyšlený Kaťušin obličej, soužený vnitřním bojem, a bylo mu jí líto, jenže ta lítost kupodivu jeho chtíč stupňovala.

Chtíč se ho zmocnil cele.

Zaklepal na okno. Kaťuša se zachvěla po celém těle, jako by jí projela elektrická jiskra, a ve tváři se jí zračila hrůza. Potom vyskočila, šla k oknu a přitiskla k němu obličej. Zastínila si oči dlaněmi, a vtom ho poznala, ale výraz hrůzy jí nezmizel z obličeje ani teď. Tvář měla nezvykle vážnou, takto ji nikdy neviděl. Usmála se, až když se usmál on, usmála se jen jako na znamení, že se mu podrobuje, ale v její duši úsměv nebyl, byl to jen strach. Pokynul jí, aby šla ven k němu. Ale Kaťuša zavrtěla hlavou, že ne, že nepůjde, a zůstala stát u okna. Ještě jednou přitiskl obličej k oknu a chtěl na ni zavolat, aby šla ven, když vtom se otočila ke dveřím. Asi ji někdo volal. Něchljudov odešel od okna. Mlha byla tak hustá, že stačilo poodejít od domu na pět kroků a už nebylo vidět okna, jen černavou hmotu, z které zářilo rudé, napohled obrovské světlo lampy. Na řece stále to podivné supění, šramot, praskot a zvonící led. Opodál zakokrhal z mlhy na dvoře kohout, nablízku se ozvali další a ze vzdálené vsi zazněl několikerý kohoutí zpěv, navzájem se překřikující a splývající. Ale všude kolem dokola bylo naprosté ticho, jen řeka hučela. Kohouti nyní už kokrhali podruhé.

Něchljudov se prošel za rohem sem a tam, několikrát šlápl do louže a zase šel k oknu čeledníku. Lampa dosud svítila a Kaťuša opět seděla sama u stolu a vypadala nerozhodně. Sotva přistoupil k oknu, pohlédla k němu. Zaklepal. Ani se nepodívala, kdo klepe, rázem vyběhla (...)

(......)